Článek
Když jsme dům kupovali, pan Král odvedle vypadal jako neškodný, i když trochu mrzutý důchodce. Opíral se o rezavou branku, mlčky nás pozoroval a já v jeho pohledu četla spíše zvědavost než hrozbu. S manželem Petrem jsme byli plní optimismu. Chtěli jsme být těmi sousedy, kteří donesou koláč, pozvou na grilování a oživí ulici. První rok plynul v relativním klidu, narušovaném jen občasnými poznámkami pana Krále, že nám listí z ořešáku padá na jeho stranu. Omluvili jsme se, listí shrabali. Brali jsme to s nadhledem – starý člověk, žije sám, zahrada je jeho jediný svět.
Peklo začalo ve chvíli, kdy jsme se rozhodli vyměnit starý pletivový plot za nový, dřevěný. Geodetické zaměření ukázalo, že původní plot stál léta špatně – o patnáct centimetrů v náš neprospěch. Petr, zásadový a precizní, chtěl věci uvést na pravou míru. „Je to náš pozemek, Jani. Platíme za něj daně,“ říkal logicky.
Pan Král to však vnímal jako invazi. Těch patnáct centimetrů pro něj nebylo kusem hlíny, ale hranicí jeho integrity, kterou bránil s urputností válečného veterána. Začalo to dopisy od právníka, pokračovalo křikem přes zídku a skončilo to naschvály – hlasitým rádiem puštěným v době, kdy jsme uspávali dceru, nebo hromadami kompostu navršenými přesně na sporné hranici.
Nejhorší na tom všem však nebyl pan Král. Byli jsme to my.
Všimla jsem si toho postupně. Naše večeře přestaly být chvílemi sdílení. Místo toho jsme řešili strategii. Petr trávil večery studováním katastrálních map a pročítáním diskusních fór o sousedských sporech. Nainstalovali jsme kamery. Původně kvůli bezpečnosti, ale brzy se staly naší drogou.
„Podívej se, co zase dělá!“ zavolal mě Petr jednou v sobotu ráno k monitoru. Na zrnitém záznamu byl vidět pan Král, jak úmyslně okopává hlínu směrem k našim tújím. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Ne strachy, ale hnusem. Hnusem nad tím, že dva dospělí, vzdělaní lidé v nejlepších letech tráví slunečné ráno špehováním osmdesátiletého starce. Místo abychom šli na procházku, analyzovali jsme pixelové pohyby osamělého muže.
Klíčový moment, který mi nastavil nemilosrdné zrcadlo, přišel minulý týden. Měli jsme výročí svatby. Petr otevřel víno, seděli jsme na terase, byl vlahý večer. Byla to chvíle, která měla být dokonalá. Najednou se za plotem ozvalo zakašlání. Pan Král vyšel na svou zahradu.
Viděla jsem, jak Petr ztuhl. Romantika byla pryč. V jeho očích se objevil ten známý, lovci podobný lesk. „Jdu se podívat, jestli nejde k těm tújím,“ špitl a sáhl po telefonu, aby zkontroloval aplikaci z kamery.
V tu chvíli jsem to nevydržela. Vytrhla jsem mu telefon z ruky a položila ho displejem dolů na stůl. „Dost, Petře. Prosím tě, dost.“
Podíval se na mě překvapeně, skoro uraženě. „Ale on nám ničí majetek!“
„Ne,“ řekla jsem a cítila jsem, jak se mi třese hlas. „On nám neničí majetek. On nám ničí život. A my mu v tom pomáháme. Podívej se na nás. Jsme posedlí. Jsme zapšklí. Stali jsme se stejnými jako on – podezřívavými hlídači hranic. On je starý a sám, možná je to jeho jediná náplň dne. Ale my? My máme volbu.“
Petr mlčel. Díval se na zhasnutý displej telefonu a pak na mě. Viděla jsem v jeho tváři únavu. Únavu z věčného boje o pravdu, která nám sice přinesla pocit morální převahy, ale vzala nám klid. Uvědomili jsme si, že jsme se nechali vtáhnout do jeho hry. Že jsme dovolili, aby jeho zatrpklost infikovala naši domácnost jako plíseň.
Druhý den jsme udělali rozhodnutí. Plot jsme postavili v původní linii. Těch patnáct centimetrů jsme mu nechali. Právně je to prohra. Ale ten večer, když jsme seděli na terase a Petr se nedíval na kamery, ale na mě, jsem cítila vítězství.
Pan Král tam stále bydlí. Stále je mrzutý a občas něco zamumlá přes plot. Ale už to k nám nedoléhá. Zjistili jsme totiž, že nejlepší obranou proti sousedské válce není vyšší plot ani lepší právník, ale lhostejnost a vědomí, že náš čas je příliš drahý na to, abychom ho trávili měřením hranic nenávisti. Kamery jsme včera vypnuli.
