Článek
„Můžeš to dát pryč?“
Matěj mi podal telefon přes kuchyňský stůl. Na displeji byla moje fotografie. Seděl na ní ve vysoké židličce, kolem pusy měl rajskou a oběma rukama svíral lžíci.
Pod ní někdo napsal: „Král rajský.“
Bylo to ve skupině jeho třídy. Jeden spolužák snímek našel na mém profilu, udělal screenshot a poslal ho ostatním. Přibylo několik smějících se obličejů.
„Tak tuhle smažu,“ řekla jsem.
„Všechny.“
Podívala jsem se na něj. K narozeninám jsem vybrala šest fotografií. První den ve školce, výlet s tátou, jeho první kolo. Žádné koupání ani nic, co by mi připadalo nevhodné.
„I tu, kde jsi na kole?“
„Jo.“
„Tam ti to přece sluší.“
Položil telefon vedle talíře. „Mami, já nechci řešit, kde mi to sluší.“
Je mi třiačtyřicet. Fotografie dětí dávám na profil od doby, kdy jsme si ho s kamarádkami založily. Tehdy jsme tam ukazovaly, kdo už chodí, komu vypadl zub a jak se povedl narozeninový dort. Pod příspěvky mi pořád píšou ženy, které Matěje znají od kočárku.
Nenapadlo mě, že se na stejné obrázky jednou budou dívat jeho spolužáci.
Ten večer jsem narozeninový příspěvek odstranila.
Matěj pak řekl, že chce projít i ty starší.
Začala jsem mu vysvětlovat, proč je tam potřebuju
„Vždyť jsou to naše vzpomínky,“ namítla jsem.
Stáli jsme u myčky. Matěj držel dva hrnky a já mu ukazovala, kam je má dát, přestože to věděl.
„Já ti je neberu. Jen je nechci na internetu.“
Navrhla jsem, že příspěvky nastavím jen pro přátele. Potom jsem začala vybírat, které fotky by přece mohly zůstat. Na některých nebyl skoro poznat. Na jiných jsme byli celá rodina.
„A kdo všechno jsou tvoji přátelé?“ zeptal se.
Nevěděla jsem přesně. Kolegyně, sousedky, lidé ze školy, se kterými jsem roky nemluvila. Několik rodičů z jeho třídy.
Matěj postavil hrnky na linku a šel do pokoje.
Manžel říkal, že ho to nejspíš přejde. Za pár let se prý těm obrázkům zasměje sám. Mně se ulevilo, že to někdo vidí podobně.
Jenže když jsem večer otevřela starší příspěvky, přistihla jsem se, že se na Matěje zlobím.
Pod fotografií z jeho prvního školního dne jsem měla zapsané, co mi ráno řekl. Ptal se, jestli pro něj přijdu, i kdyby nebyl hodný. Úplně jsem na tu větu zapomněla.
Na jiném snímku jsme seděli v kuchyni našeho starého bytu. Matěj měl pyžamo, kterému jsem zkracovala nohavice, protože po nich pořád šlapal.
Pro něj to byly fotografie, které někdo mohl použít ve třídním chatu.
Já u nich seděla skoro hodinu a vracela se do bytu, kde jsme už dávno nebydleli.
Ráno jsem mu chtěla přečíst tu větu o škole. Už jsem měla připravené, proč by mi alespoň tenhle příspěvek mohl nechat.
Pak se zeptal, jestli jsem se na ty fotky podívala.
Řekla jsem, že ano. Nic víc.
Nevěděla jsem, jak si je schovat jinam
Další večer jsem Matěje požádala, jestli si ke mně na chvíli sedne. Řekla jsem mu, že fotografie chci odstranit, ale některé nemám uložené nikde jinde. Při stěhování jsme ztratili starý disk a telefon jsem od té doby měnila několikrát.
Tentokrát jsem se neptala, které mi dovolí nechat.
Ptala jsem se, jak je můžu uložit.
Ukázal mi, jak stáhnout kopii dat. Nešlo to hned a pak jsme v souborech chvíli hledali. Příspěvek s jeho otázkou o škole jsem si nakonec vyfotila z obrazovky. Matěj vedle mě čekal, než skončím.
„Tohle si chci nechat,“ řekla jsem.
„Tak si to nech.“
Znělo to tak jednoduše, až jsem se za předchozí večer trochu styděla.
Staré příspěvky jsme procházeli několik dní. U skupinových fotografií jsem se někdy zasekla. Matěj trval na tom, že nechce zůstat ani v pozadí jen proto, že tam stojí ostatní. Nebyla jsem nadšená pokaždé.
Jednou jsem si povzdechla moc nahlas. Podíval se na mě a já už nic nedodala.
Screenshot z třídní skupiny tím nezmizel. Matěj spolužákovi napsal, ať ho dál neposílá. Nevím, jestli ho opravdu smazal. Můj profil už mu ale další obrázky nenabídne.
O víkendu jsme si prohlíželi stažené fotografie. U jedné se Matěj zastavil. Stál na ní s tátou vedle kola a tvářil se důležitě, protože ho konečně pustil bez držení.
„Tu mi pošli,“ řekl.
Poslala jsem mu ji. Nenapsala jsem k ní, že jsem mu přece říkala, jak je hezká.
Večer mi přišlo upozornění na další starou vzpomínku. Tentokrát jsem ji nikam nesdílela. Otevřela jsem složku v počítači a zkontrolovala, jestli ji tam máme.
