Článek
Milanovi je jednasedmdesát a žije sám v Pardubicích. Mobil používá hlavně na volání, zprávy a občas si přes něj přečte zprávy.
Kolik spotřeboval dat, nikdy nevěděl.
Před necelými dvěma lety mu syn Tomáš řekl, že za telefon zbytečně přeplácí.
„Dáme tě k nám do rodiny. Ve více lidech dostaneme lepší cenu,“ vysvětlil.
Milan souhlasil.
Tomáš všechno vyřídil a otci pouze přinesl smlouvu k podpisu. Milan si zapamatoval hlavně to, že nebude muset nic dalšího řešit.
Platba se každý měsíc automaticky strhávala z jeho účtu.
Účet byl vyšší, ale syn měl vysvětlení
Milan původně platil za mobil přibližně sedm set korun.
Po změně začalo operátorovi odcházet přes dva tisíce.
Když se na to syna poprvé zeptal, Tomáš mu vysvětlil, že je v částce také internet a televize.
Milan měl doma obojí, takže mu odpověď dávala smysl.
Navíc mu Tomáš několikrát zopakoval, že díky společnému balíčku mají výrazné slevy.
„Kdyby se to rozdělilo, vyjde nás to všechny dráž,“ říkal.
Milan to dál neřešil.
Nebyl člověk, který by každou fakturu studoval řádek po řádku. Důchod měl necelých 24 tisíc korun a nějaké úspory. Dva tisíce měsíčně mu připadaly za telefon, internet a televizi vysoké, ale ne nemožné.
Až letos v létě mu začal telefon špatně fungovat.
Zašel proto do prodejny operátora.
„Které číslo chcete měnit? Máte jich tady čtyři“
Prodavač otevřel jeho zákaznický účet a požádal ho o doklad.
Potom se zeptal, kterého čísla se problém týká.
Milan mu nadiktoval svoje.
„Dobře. A ostatní tři zůstávají beze změny?“
Milan nechápal.
„Jaké tři?“
Pracovník otočil monitor trochu směrem k němu.
Na smlouvě byla čtyři mobilní čísla.
Jedno patřilo Milanovi. Druhé Tomášovi. Třetí snaše a poslední vnukovi.
Součástí balíčku byl také internet na jiné adrese, než kde Milan bydlel, a rozšířený televizní tarif.
Adresa patřila synovi.
Milan se zeptal, kolik ze společné faktury připadá na jeho vlastní služby.
Po odečtení ostatních položek to byla přibližně polovina.
Zbytek už více než rok platil za Tomášovu domácnost.
„Vždyť jsme rodina“
Milan synovi zavolal ještě cestou domů.
Tomáš nepopíral, že jsou jeho služby vedené na otcově smlouvě.
Překvapilo ho spíš to, že to Milan považuje za problém.
„Vždyť jsem ti říkal, že budeme mít rodinný tarif.“
Milan si pod tím představoval společnou smlouvu a výhodnější cenu. Ne to, že se všechny služby budou platit z jeho účtu.
Tomáš tvrdil, že situaci nikdy neskrýval.
Připomněl otci, že mu několikrát řekl, kolik se celkem platí. Milan prý pouze neposlouchal a smlouvu si před podpisem nepřečetl.
Navíc mu syn pravidelně pomáhal.
Odvezl ho k lékaři, opravil mu počítač, měnil baterii v autě a před Vánoci vymaloval kuchyň.
„Za tohle po tobě taky nechci ani korunu,“ řekl.
Milan uznal, že to je pravda.
Jenže nikdy se nedohodli, že odměnou za pomoc bude placení telefonů, internetu a televize celé synově domácnosti.
Když si částky zpětně spočítal, vyšlo mu, že za patnáct měsíců zaplatil za služby, které sám nepoužíval, přibližně 21 tisíc korun.
Každý má dnes vlastní fakturu
Tomáš otci nabídl, že mu polovinu peněz pošle.
Milan je odmítl.
Nechtěl zpětně oceňovat každou synovu cestu autem ani počítat, kolik hodin mu pomáhal v bytě.
Chtěl jen, aby bylo od začátku jasné, kdo co platí.
Následující týden šli společně k operátorovi a služby rozdělili.
Tomášova rodina má dnes vlastní smlouvu a Milanovi zůstalo jeho číslo, domácí internet a základní televize.
Jeho měsíční účet klesl téměř o polovinu.
Se synem se kvůli tomu nepřestal vídat. Tomáš mu minulý měsíc dokonce přijel opravit kapající kohoutek.
Když odcházel, Milan se ho zeptal, kolik mu dluží.
Tomáš se zarazil.
„Nic. Vždyť jsme rodina.“
Milan se usmál.
„Tak vidíš. Přesně tak jsem to chápal i já.“
