Článek
„Pohovor si musíš domluvit sám,“ upozornila jsem Jakuba, když jsem mu posílala číslo na vedoucího. Nechtěla jsem být matka, která dospělému synovi všechno zařizuje. Pak jsem vedoucímu při předávání směny řekla, že je spolehlivý a určitě ho nezklame.
Ve skladu jsem pracovala sedmnáct let. Jakub mě tam kdysi čekával u vrátnice s aktovkou a Květa z expedice mu nosila sušenky. Teď mu bylo čtyřiadvacet, bydlel v podnájmu a po zavření malé prodejny několik měsíců hledal něco stálého.
První ráno jsem si přivstala. Upekla jsem večer slané šneky, aby měl co nabídnout klukům, a v autě mu vysvětlovala, kde jsou šatny a který automat vrací drobné.
„Mami, já se kdyžtak zeptám,“ řekl.
Přikývla jsem a za chvíli mu začala vyprávět o vedoucím.
Přidělili ho k vychystávání objednávek, já zůstala u příjmu. Před polednem jsem mu poslala zprávu, že držím místo. S Květou jsme sedávaly u okna, kde netáhlo od dveří. Jakub přišel se dvěma mladými kolegy, zvedl ke mně ruku a zamířil na druhý konec jídelny.
Židli vedle sebe jsem měla vysunutou ještě ve chvíli, kdy si přisedla účetní.
„Čekáš někoho?“
„Ne, jen jsem si tu odložila mikinu.“
Mikina přitom visela na opěradle mojí židle. Přendala jsem ji a začala jíst.
Po směně mi Jakub napsal, že pojede s ostatními autobusem. Večer poděkoval za odvoz. Dívala jsem se na tu krátkou zprávu a říkala si, že přesně takhle přece vypadá úspěch: má práci, našel si kolegy, nepotřebuje mě. Jen jsem z toho neměla radost, jakou jsem čekala.
Další týden jsme s Květou stály o přestávce u okna. Když do místnosti vešel Jakub, otočila se k němu.
„Mohl bys v sobotu přijít dopoledne navíc?“
„V sobotu jezdí na fotbal,“ odpověděla jsem.
„Já můžu dopoledne,“ řekl Jakub.
„Vždyť máš zápas.“
„Až od čtyř.“
Květa se zasmála. „Tak maminka ti to dovolí.“
Jakub počkal, až odejde, a položil kelímek na parapet.
„Neodpovídej za mě, prosím tě.“
„Jen jsem říkala, že máš fotbal.“
„Ale ptala se mě.“
Zbytek přestávky jsme stáli každý u jiného okna. Měla jsem chuť mu připomenout, kdo mu vůbec o práci řekl. Neudělala jsem to, ale cestou zpátky do skladu jsem si tu větu opakovala.
V neděli přišel ke mně na oběd. Chtěla jsem vědět, co říká na nový rozpis a jestli si rozumí s vedoucím. Odpověděl na dvě otázky, potom odložil vidličku.
„Můžeme už nechat práci být? Jsem v ní celý týden.“
„Já se jen zajímám.“
„Já vím. Ale teď bych chtěl prostě jíst.“
Odnesla jsem mísu, přestože v ní ještě zůstaly brambory. V kuchyni jsem je přendala do krabičky a pečlivě zavřela víčko. Když jsem se vrátila, Jakub se ptal na moji sousedku, které minulý týden pomáhal vynést nákup. Řekla jsem, že se má dobře. Víc jsem ze sebe nedostala.
Ve středu nás kvůli větší dodávce přesunuli na společné pracoviště. Květa přišla s přepravkou a zavolala přes celou uličku:
„Kubíčku, tohle jsi nechal u špatných vrat!“
Jeden z kluků se uchechtl. Jakub přepravku převzal a zeptal se, kam patří. Květa už ale stála u mě.
„Musíš mu říct, ať si ty cedule pořádně čte. Včera taky něco hledal.“
Už jsem otevírala pusu, že je tu teprve třetí týden. Pak jsem uviděla, jak Jakub čeká s rukama na držadle. Květa mluvila ke mně, jako by tam nebyl.
„Řekni mu to rovnou,“ odpověděla jsem.
„Vždyť mu nic nedělám.“
„Já vím. Ale já ho nezaučuju.“
Jakub se znovu zeptal na číslo vrat. Květa mu je ukázala a on přepravku odvezl. Zůstala jsem u své práce.
O přestávce jsem Květě řekla, ať mu neříká Kubíčku.
„Tobě to nikdy nevadilo.“
Měla pravdu. Ještě v pondělí jsem jí ukazovala jeho školní fotografii, kterou mi připomněl telefon. Seděl na ní bez předního zubu a držel diplom za sběr papíru.
„Tady mu říkej Jakube,“ požádala jsem ji.
Připadala si dotčená. Dopila kávu a odešla dřív než já. Druhý den ale předala Jakubovi soupis objednávek přímo a jen mu ukázala, kterou mají hotovou. Ke mně se neotočila.
Příští dny mi několikrát ujelo, že jsem se syna chtěla na něco zeptat za někoho jiného. Jednou jsem mu dokonce začala psát, jestli už odevzdal formulář na dovolenou. Zprávu jsem smazala. Když zapomene, připomene mu to vedoucí stejně jako ostatním.
V pátek jsme se potkali před jídelnou. Měla jsem tác a on se zastavil, než vešel dovnitř.
„Sedneš si k nám?“ zeptala jsem se.
„Dneska ne, řešíme s klukama víkend.“
Píchlo mě to, ale tentokrát jsem židli nehlídala. U našeho stolu se probírala Květičina nová kuchyň a já se přistihla, že mě zajímá, proč si vybrala tak tmavou linku.
Po směně Jakub čekal u vrátnice. Už neměl pracovní mikinu, přes rameno nesl batoh.
„Nemáš večer něco? Za rohem otevřeli hospodu. Pozval bych tě na pivo.“
Sáhla jsem do kapsy pro klíče od auta, pak jsem je zase pustila.
„Tak dneska pojedu domů autobusem.“
U brány jsem místo na parkoviště zahnula s ním doprava.
