Článek
Příběh začal před týdnem. Díval jsem se na manželčino auto. Je to takový ten rodinný „dělník“, kterým vozí děti na kroužky, psa k veterináři a nákupy na víkend. Upřímně? Vypadalo to uvnitř jako po výbuchu v továrně na sušenky. Na zadních sedačkách byly zašlapané rohlíky z roku 2019. Na palubovce byla vrstva prachu, do které by se dalo psát. A co hůř – palubní počítač jí už měsíc hlásil „Service Oil“, což ona s klidem ignorovala, protože „to červené světýlko přece svítí hezky“.
Můj mužský mozek začal pracovat. Blíží se výročí. Můžu koupit parfém (netrefím se), šperk (nelíbí se jí, co vyberu) nebo kytku (vyhozené peníze). A nebo… A nebo jí můžu dát pocit, že sedá do nového vozu. Můžu se postarat o její bezpečí. Můžu zařídit, aby se jí volant nelepil k rukám.
V mém světě je tohle vrchol romantiky. Postarat se o technický stav stroje, který vozí mou milovanou ženu, je přece ten největší důkaz, že mi na ní záleží.Tak jsem to zorganizoval. Vzal jsem si den volna. Ukradl jsem jí klíčky. Odvezl auto do servisu na kompletní výměnu filtrů a oleje (syntetika, žádný šunt!). A pak jsem zaplatil nejdražší balíček čištění interiéru, včetně tepování stropnice a ozonové dezinfekce. Stálo mě to sedm tisíc korun a celý den běhání. Byl jsem na sebe pyšný. Představoval jsem si, jak sedne do toho voňavého auta, pohladí ten čistý volant a řekne: „Teda, ty jsi poklad. Konečně se v tom autě cítím jako člověk.“
Přišel večer D. Výročí. Žena přišla z práce. Byla trochu ve stresu, ale usmívala se. Očekávala. „Mám pro tebe překvapení,“ řekl jsem tajemně a vedl ji před dům. „Jdeme do té nové italské restaurace?“ ptala se nadšeně. „Něco lepšího,“ mrknul jsem a teatrálně jsem odkryl plachtu (ano, dal jsem na to auto i plachtu, pro efekt).
Stálo tam. Lesklo se jako psí kulky. Pneumatiky načerněné. „Tadá!“ zvolal jsem. „Kompletní servis! Nový olej, filtry, a podívej dovnitř! Vytepovali i tu skvrnu od jogurtu, co tam byla tři roky!“
Následovalo ticho. Nebylo to ticho úžasu. Bylo to ticho, které předchází pádu laviny. „To je… všechno?“ zeptala se tichým hlasem. „Všechno? Lásko, víš, kolik to dalo práce? Čichni si! Voní to jako nové auto! A už ti nesvítí ta kontrolka, co tě znervózňovala.“
Podívala se na mě. V očích se jí zaleskly slzy. „Takže k našemu patnáctému výročí… jsem dostala výměnu oleje?“ „A tepování!“ zdůraznil jsem, protože tepování bylo fakt drahé. „Je to praktické! Bude se ti v tom líp jezdit. Přece nebudeš jezdit v takovém chlívku, ne?“
To byla poslední kapka. Slovo „chlívek“. „Takže ty mi dáváš najevo, že jsem špindíra?“ vybuchla. „Místo abys mě vzal na večeři a řekl mi, že mě miluješ, tak mi necháš umýt auto, abys mi připomněl, že v něm děti drobí? To je tvůj dárek? Že jsi vyřešil údržbu?“ „Ale to je dárek pro tebe! Já v tom autě nejezdím!“ „Ne, to je dárek pro to auto! Já z toho nic nemám! Já se tím nenavoním, já si to neobleču, já to nesním!“
Otočila se na podpatku a práskla dveřmi od domu. Zůstal jsem stát na ulici vedle dokonale vyleštěného Hyundaie. Nechápal jsem to. Vždyť jsem jí ušetřil čas! Ušetřil jsem jí starosti! Zvýšil jsem hodnotu rodinného majetku! Kde v té rovnici je chyba?
Večer jsme strávili v tichosti. Ona si objednala pizzu (pro sebe) a snědla ji v ložnici u seriálu. Já jsem seděl v obýváku, jedl chleba se šunkou a přemýšlel, proč ženy neocení, když jim chlap zajistí, že se jim nezadře motor. Když jsem šel spát, zkusil jsem to naposledy: „Ale vážně, všimla sis, jak jdou ty dveře lehce otvírat? Promazali panty.“ Polštář, který po mně hodila, byl jasnou odpovědí.
Dnes ráno odjela do práce. Viděl jsem, jak nastupuje. Ani se na ten čistý interiér nepodívala. Prostě tam sedla, hodila kabelku na vytepovanou sedačku a odjela. A já tu sedím a přemýšlím, jestli jsem fakt takový idiot, nebo jestli je svět prostě nespravedlivý. Protože kdyby mi ona nechala k výročí nabrousit všechny dláta v dílně a srovnat šroubky, tak bych brečel štěstím.
