Článek
Stála jsem u linky, ruce od těsta, na plotně bublala polévka a v hlavě mi běžel seznam úkolů na zítra. David seděl u jídelního stolu, asi metr ode mě, a koukal do mobilu. Potřebovala jsem jen jednu malou věc. Podej mi, prosím tě, utěrku, mám mokré ruce, řekla jsem a ani jsem se neotočila. Nastalo ticho. Pak slyším šoupání židle a jeho povzdech. Chvíli se přehraboval v šuplíku, pak otevřel druhý, třetí. Lásko, já nevím, kde jsou, ozvalo se za mnou tím bezmocným tónem, který by měl vzbudit lítost, ale ve mně v tu chvíli vzbudil chuť vraždit. Jsou tam, kde jsou už deset let, Davide. V tom prvním šuplíku vlevo. Zase chrastění příbory. Tady nejsou. Fakt ne. Pojď se podívat.
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, abych po něm nehodila váleček. Opláchla jsem si ruce, přešla k němu, otevřela ten šuplík, do kterého před vteřinou zíral, a vytáhla utěrku, která ležela přímo na vrchu. Podíval se na mě s tím svým nevinným kukučem a pokrčil rameny. Aha, já ji neviděl. Ty máš prostě lepší oči. Pak mě poplácal po zadku a vrátil se k mobilu. V tu chvíli mi to docvaklo. On ji viděl. Nebo se spíš ani nesnažil ji vidět. Věděl, že když bude dostatečně dlouho předstírat, že je slepý a neschopný, udělám to nakonec já. Protože je to rychlejší, jednodušší a bez řečí.
Děje se to pořád. Když má obléknout malou na hřiště, navlékne jí v listopadu letní legíny a tričko s krátkým rukávem, takže ji ve dveřích musím zadržet a převléknout. Když má nakoupit, volá mi z obchodu pětkrát, aby se zeptal, jaký chleba jíme, a nakonec stejně přinese ten špatný nebo „zapomene“ polovinu věcí, takže tam musím jít znovu. A vždycky to zakončí tou kouzelnou větou: Vidíš, já jsem ti říkal, že to neumím. Ty jsi v tom prostě lepší. Ne, nejsem v tom lepší. Nemám doktorát z nakupování rohlíků ani certifikát na hledání ponožek. Jen používám mozek a věnuju tomu tu minimální mentální kapacitu, kterou on odmítá obětovat.
Vrcholem byl minulý víkend. Měla jsem migrénu, ležela jsem v ložnici se zataženými závěsy a poprosila ho, jestli by mohl dát prát prádlo. Hromada už přetékala z koše. Slyšela jsem ho v koupelně. Deset minut ticha, pak kroky. Vešel do ložnice, pootevřel dveře a do tmy zašeptal: Miláčku? Na kolik stupňů se perou ručníky? A ten modrý gel je na barevné, nebo na bílé? A mám tam dát aviváž? Cítila jsem, jak mi v hlavě tepe žíla. On umí v práci naprogramovat složitý software, ale nepřečte si etiketu na láhvi pracího gelu? Vstala jsem. S třeštící hlavou jsem došla k pračce, naházela to tam, zmáčkla čudlík a poslala ho pryč. Usmál se. Byl spokojený. Měl klid.
Večer, když děti spaly, jsem se ho na to zeptala narovinu. Proč to děláš? Proč ze sebe děláš nesvéprávného? Podíval se na mě ublíženě. Já ti chci pomoct, ale ty mě nenecháš. Vždycky mě odeženeš a uděláš si to sama, protože ti nic není dost dobré. To je ta nejhorší část. On tu vinu hází na mě. Prý jsem perfekcionistka. Prý mám vysoké nároky. Ne, Davide, nemám vysoké nároky. Jen chci, aby naše dítě nezmrzlo a abychom nejedli plesnivý sýr, který jsi „neviděl“ v lednici.
Sedím teď v kuchyni, on spí u televize. Myčka doprala. Mohla bych ho vzbudit, aby ji vyklidil. Ale vím, jak by to dopadlo. Dal by talíře tam, kam patří hrnky, skleničky by nechal mokré a polovinu by nechal v myčce, protože „to neviděl“. Takže vstanu a udělám to sama. Mám uklizeno, mám klid, ale taky mám v sobě prázdno. Protože vedle sebe nemám partnera, o kterého se můžu opřít. Mám tu třetí, přerostlé a líné dítě, které mě pomalu, ale jistě učí, že spolehnout se můžu jen sama na sebe. A až tenhle vztah jednou skončí, on bude všem vykládat, že nechápe proč, když mi přece se vším tak snaživě pomáhal.
