Článek
Je mi čtyřiatřicet a Matějovi jsou tři roky. Když jsem ho čekala, vůbec mě nenapadlo jít rodit bez Martina. Chodili jsme spolu na přípravu, balili tašku a představovali si, jak naše dítě poprvé uvidíme.
Martin se mnou jezdil na kontroly a doma si četl, co nás čeká. Byla jsem ráda, že v tom nejsme každý sám.
Jenže na porodním sále byl mnohem vyděšenější, než jsem čekala. Neustále sledoval můj obličej. Když jsem přestala mluvit a soustředila se na bolest, ptal se, jestli jsem v pořádku. Odpovídala jsem mu i ve chvílích, kdy jsem odpovídat nechtěla.
Několikrát jsem ho požádala, aby mě jen držel za ruku. Chvíli to vydržel. Pak se zase začal ptát porodní asistentky, jestli všechno probíhá tak, jak má. Z jeho hlasu jsem slyšela strach a sama jsem začala být nejistá.
V jednu chvíli měl slzy v očích. Pohladila jsem mu ruku a řekla, ať se nebojí. Dodnes si pamatuju, jak jsem čekala, až další bolest trochu poleví, abych mu mohla říct, že to zvládneme.
Když se Matěj narodil, Martin plakal a já taky. V tu chvíli jsem byla šťastná, že je tam se mnou. Jenže to nebyla jediná část toho dne, kterou jsem si odnesla domů.
On vyprávěl hlavně o konci
Později o porodu mluvil rád. Říkal, jak jsme to spolu zvládli a že by ten zážitek za nic nevyměnil. Přikyvovala jsem. Nechtěla jsem mu připomínat chvíle, na které možná sám nevzpomínal rád.
Navíc jsem měla pocit, že bych byla nevděčná. Byl tam, držel mě, nikam neutekl. Po návratu domů vstával k Matějovi a snažil se mi ulehčit, co šlo. Neměla jsem důvod vyprávět o něm jako o někom, kdo mě zklamal.
Teď jsem v sedmém měsíci druhého těhotenství. Jednou večer Martin navrhl, že by u porodu mohla být s Matějem moje sestra. A právě tehdy mi došlo, že ji chci mít jinde.
Vedle sebe.
S Kateřinou jsme si blízké. Když jsem rozrušená, nemusí se pořád ptát, co se děje. Umí chvíli počkat. U porodu se mnou ještě nebyla a nemůžu vědět, jaké to s ní bude. Přesto věřím, že bych před ní nemusela předstírat větší klid, než skutečně mám.
Když jsem zavolala sestře, řekla, že pokud ji tam budu chtít, přijde. Zeptala se, jestli o tom Martin ví.
Nevěděl.
Myslel si, že mu beru něco našeho
Řekla jsem mu to v neděli, když Matěj usnul. Začala jsem tím, že ho mám ráda. Už v tu chvíli se na mě díval podezřívavě.
Když jsem vyslovila, že bych tentokrát chtěla sestru, dlouho mlčel.
„Takže já tam být nemám?“
Přikývla jsem. Začala jsem vysvětlovat, že se bojím bolesti a chci být co nejklidnější.
„A já tě znervózňuju?“
Ta otázka zněla mnohem hůř než všechno, co jsem si předem připravila. Přesto jsem mu řekla o jeho strachu. O tom, jak jsem sledovala, jestli je v pořádku on, místo abych se soustředila jen na sebe.
„Já se bál o tebe,“ odpověděl.
Věděla jsem to. Právě proto se mi tak těžko říkalo, že mi jeho přítomnost v některých chvílích nepomáhala.
Připomněl mi, že jsem mu po porodu poděkovala. Poděkovala jsem mu upřímně. Stejně opravdové ale byly i chvíle, kdy mi s ním bylo těžko. Jen jsem dosud nedokázala říct obě věci zároveň.
Pak se zeptal, jestli už jsem domluvená se sestrou. Přiznala jsem, že ano. Zamrzelo ho, že to nejdřív věděla ona. V tom jsem mu neměla co namítnout. Bála jsem se jeho reakce a tím odkládáním jsem mu přidala další důvod, proč se cítit odstrčený.
Nedohodli jsme se ten večer na všem. Martin mě poprosil, ať mu dám trochu času. Později řekl, že zůstane s Matějem a přijede za námi, jakmile to bude možné. Neřekl, že tomu rozumí. Jen že mě nebude přesvědčovat.
Od toho rozhovoru uplynuly dva týdny. O miminku se bavíme dál. Martin vybírá autosedačku a ptá se, co ještě potřebujeme. Když ale začnu mluvit o porodnici, někdy odpoví jen krátce.
Několikrát jsem měla chuť mu říct, že to tedy uděláme jako minule. Ne proto, že bych si to rozmyslela. Chtěla jsem, aby se na mě zase podíval tak nadšeně jako při prvním těhotenství.
Zatím jsem to neřekla. Pořád mě mrzí, že mu beru zážitek, na který se těšil. Jenže kdybych ho pozvala hlavně proto, aby nebyl smutný, začala bych ho uklidňovat ještě dřív, než přijedeme do porodnice.
