Článek
Ráno to vypadalo na idylku. Žena ležela s mokrým hadrem na hlavě, tak jsem zavelel: „Neboj, lásko, já to zvládnu. Vypravím malou, ty lež.“ Cítil jsem se jako otec roku. Vtrhl jsem do dětského pokoje. Dcera ještě polospala. Potřeboval jsem ji obléknout. Rychle, efektivně, teple. Otevřel jsem skříň. Byla tam hromada oblečení. Trička s Elsou, legíny s puntíky, sukně s flitry (kdo vymyslel flitry pro děti?).
Moje logika zavelela jasně: Vezmi to, co je nahoře. Je to vyprané, je to složené, je to po ruce.Na komínku ležela krásná, sladěná souprava. Růžové kalhoty a k tomu tričko s dlouhým rukávem a obrázkem spícího medvídka. Sáhl jsem po tom. Materiál? Bavlna. Příjemná na dotek. Střih? Volný, pohodlný. „To je ideální,“ řekl jsem si. „Nebude ji to škrtit, až si bude hrát na koberci, a je to sladěné, takže nikdo nemůže říct, že nemám vkus.“
Dceru jsem do toho nasoukal. Ani neprotestovala (asi byla ještě rozespalá). Obul jsem jí boty, nasadil bundu a vyrazili jsme. Ve školce jsem ji předal učitelce. Paní učitelka se na malou podívala, pak na mě, a tak divně svraštila obočí. „Tatínek vypravoval?“ zeptala se s takovým tím úsměvem, který říká chudáku. „Jasně! Zvládáme to levou zadní,“ odvětil jsem hrdě a odešel do práce. Celý den jsem měl dobrý pocit, jak jsem tu rodinnou krizovku zvládl.
Peklo nastalo odpoledne. Vyzvedávala manželka. Už jí bylo lépe. Tedy… dokud nepřišla do školky. Když jsem dorazil domů z práce, seděla v kuchyni. Před ní na stole ležela ta růžová souprava. „Ahoj,“ řekl jsem vesele. „Tak co, jak to šlo?“
Zvedla hlavu. Její pohled by mohl zmrazit i peklo. „Petře,“ začala tiše. „Můžeš mi vysvětlit, proč šla Eliška do školky v pyžamu?“ Zasmál jsem se. „V jakém pyžamu? Dal jsem jí ty růžové tepláky a tričko. Normální oblečení.“
„To není oblečení na ven!“ zvýšila hlas. „To je pyžamo! Je na tom napsáno Sweet Dreams! Má to takový ten měkký lem v pase! A to tričko má knoflíčky jen nahoře!“ Vzal jsem ten kus látky do ruky. „Lásko, je to bavlna. Má to nohavice. Má to rukávy. Zakrývá to tělo. Jaký je technický rozdíl mezi tímhle a tepláky?“
„Rozdíl je v tom,“ syčela, „že učitelka si mě vzala stranou a velmi opatrně se mě ptala, jestli nemáme doma nějaké problémy. Jestli stíháme prát. Nebo jestli se u nás něco neděje, že dítě chodí v tom, v čem spalo.“ „Cože?“ „Mysleli si, že jsme sociální případ! Nebo že jsi ji ráno prostě vytáhl z postele, hodil do auta a ani ji nepřevlékl!“
Snažil jsem se bránit. „Ale já ji převlékl! Sundal jsem jí to noční pyžamo a dal jsem jí tohle denní… oblečení! Jak mám poznat, že ten medvídek na tričku je spací medvídek a ne hrací medvídek?“
Ukázalo se, že existují tajné znaky, které my muži nevidíme.
- Lemování: Pokud je to moc měkké, je to pyžamo.
- Potisk: Pokud zvířátko na obrázku zavírá oči, je to pyžamo. (Kdo to vymyslel?!)
- Absence kapes: Tepláky prý mají kapsy. Pyžamo ne. (Moje džíny taky nemají kapsy, když jsou slim fit, a spát v nich nechodím).
Manželka mi udělala přednášku o tom, jak se cítila, když viděla ostatní holčičky v džínových sukýnkách a legínách s jednorožci, zatímco naše dcera vypadala, že se chystá na pyžamovou párty uprostřed úterý. „Byla jsem za matku, která to nezvládá,“ fňukla.
A já? Já jsem byl za otce, který se snažil. Z mého pohledu byla dcera v teple. Byla v pohodlí. Nic ji netlačilo. Upřímně, kdybych mohl chodit do práce v pyžamu, dělal bych to taky. Proč děti nutíme do těsných džínů, když mohou být v bavlnce?
Teď mám zákaz přibližovat se ke skříni bez dozoru. Manželka chystá hromádky večer a raději na ně dává lístečky s nápisem „ŠKOLKA“ a „SPANÍ“. A já si pořád myslím, že ten systém je nastavený proti nám. Protože jestli vypadá oblečení na spaní stejně jako oblečení na ven, není chyba v mém přijímači, ale ve vysílači módního průmyslu.
