Článek
Znáte ten pocit, když se v neděli odpoledne otevřou dveře a v nich stojí vaše žena, ověšená taškami jako vánoční stromeček, a v očích má ten lesk? Ten nebezpečný lesk lovce, který právě skolil mamuta. Jenže v tomhle případě ten mamut stál půlku mé výplaty a bude nám doma překážet až do další doby ledové.
„Petře, pojď mi pomoct, je toho moc!“ zavolala z předsíně. Zvedl jsem se od televize. V hlavě mi blikala kontrolka. Měla jít jen do supermarketu pro základní potraviny. Logisticky to byla akce na dvacet minut. Byla pryč tři hodiny.
Když jsem viděl ty tašky, polil mě studený pot. Z jedné trčela násada od koštěte, z druhé jakási krabice s obrázkem vysmáté rodinky u bazénu a třetí byla podezřele těžká. „Co to je?“ zeptal jsem se opatrně. „Nebudeš věřit, jaké jsme měli štěstí!“ vyhrkla nadšeně. „Všechno to bylo ve výprodeji. Ušetřili jsme skoro dva a půl tisíce!“
Začali jsme vybalovat. A tady se začal hroutit můj mužský, racionální svět. Jako první vytáhla set na čokoládové fondue. „Lásko,“ nadechl jsem se zhluboka. „My nejíme fondue. My jíme řízky. Nebo guláš. Kdy jsi naposledy viděla někoho z nás namáčet jahodu do čokolády nad kahanem?“ „Ale stálo to jen tři stovky! Původně dvanáct set! To tam prostě nešlo nechat.“
Argumentace „nešlo to tam nechat“ je neprůstřelná. Je to, jako by ty věci v regálu plakaly a prosily o azyl. Pokračovali jsme. Tři balení pracího prášku na záclony. (Máme žaluzie). Nafukovací lehátko ve tvaru plameňáka. (Je listopad). A zlatý hřeb – sada imbusových klíčů.
„To jsem vzala pro tebe!“ zářila. Vzal jsem to do ruky. Bylo to z bláta. Takové ty klíče, které se ožvýkají, jen se na ně podíváte. Mám v dílně profi sadu od Wera. Tohle bych nepoužil ani na míchání kafe. „Díky,“ procedil jsem skrz zuby. „Ale já už klíče mám.“ „No jo, ale tyhle byly za 49 korun! To se ti v dílně neztratí.“ Ztratí. Ztratí se to hned zítra v popelnici, protože tím nepovolím ani šroubek u brýlí.
Sedli jsme si ke stolu a já jsem se pokusil o lekci základní matematiky. Vzal jsem účtenku. Byla dlouhá jako týden před výplatou. „Podívej se na to,“ ukazuju na celkovou sumu. „Utratila jsi tři tisíce korun. Měla jsi koupit rohlíky a mléko za stovku.“ „Ty to nechápeš,“ kroutila hlavou, jako bych byl retardovaný žák zvláštní školy. „Podívej se dolů na ten řádek Ušetřili jste. Je tam napsáno 2 400 Kč. Kdybych to koupila jindy, stálo by to přes pět tisíc! Vydělala jsem nám peníze!“
Cítil jsem, jak mi praská žilka v oku. „Miláčku,“ zkusil jsem to přes auta, to většinou zabírá. „Když půjdu do bazaru a koupím si motor z traktoru, který byl zlevněný z milionu na padesát tisíc, tak jsem neušetřil 950 tisíc. Já jsem prostě vyhodil padesát tisíc za motor, který nemám kam dát a k ničemu mi není.“
Zamyslela se. Na vteřinu jsem měl naději. „To je blbý přirovnání,“ mávla rukou. „Traktor nepotřebujeme. Ale fondue se může hodit, až přijdou hosté.“ Hosté. Jasně. Už vidím Tondu od sousedů, jak si po pěti pivech máčí banán v čokoládě.
Nejhorší na tom je ta manipulace obchodníků. Oni to vědí. Vědí, že ženský mozek (při vší úctě) v tomhle funguje jinak. Vidí procenta. -50 %. -70 %. To funguje jako hypnóza. Já vidím: Kus nepotřebného plastu za 300 Kč.Ona vidí: Příležitost století.
Korunu tomu nasadila, když vytáhla poslední věc. Lyžařskou helmu. Dámskou. Růžovou. Moje žena nelyžuje. Bojí se i na eskalátorech, natož na svahu. „Byla poslední,“ řekla tiše, jako by se omlouvala. „A stála jen pětistovku.“ „Ty budeš lyžovat?“ „Ne. Ale co kdyby jednou? Nebo to můžeme někomu dát k Vánocům.“
Vzdal jsem to. Vzal jsem si to pivo, které naštěstí koupila (i když to byla nějaká divná značka, co byla v akci 3+1 zdarma a chutná jako voda z okurek), a odešel jsem do garáže. Dívám se na svůj ponk. Mám tam svěrák, který jsem koupil před deseti lety za plnou cenu. Slouží dodnes. Mám tam gola sadu, která nebyla ve slevě, ale povolí všechno. V mém světě platí: Největší sleva je nekoupit nic.
V ženském světě je to evidentně naopak. Úspora vzniká utrácením. Je to perpetuum mobile na prachy, jenže ty prachy mizí směrem ven. Teď musím vymyslet, kam schovám ten set na fondue, aby mi nepřipomínal mou prohru, a modlit se, aby zítra nebyly v akci třeba míchačky na beton. Protože i když nestavíme, „kdo ví, kdy se to může hodit, když je to o půlku levnější“.
