Článek
Mluvil pomaleji, někdy hledal slova a levá ruka ho poslouchala jen napůl. Pořád to byl ale můj táta. Tvrdohlavý, trochu protivný, ale při smyslech víc, než si někteří lidé v bílém plášti mysleli.
Do nemocnice ho vzali kvůli zápalu plic. První dny jsem byla ráda, že je pod dohledem. Pak mi začaly chodit zvláštní zprávy. Volala mi sestřička, že tatínek nespolupracuje. Další den lékař řekl, že odmítá jíst a pít. Když jsem se ptala, jestli ho něco bolí nebo jestli nemá problém polykat, odpověď byla neurčitá. Prý je starý, po cévní příhodě, někdy se to tak stává. Ta věta mě vyděsila. Ne proto, že by nebyla možná, ale protože zněla moc pohodlně.
Když jsem za ním přišla, ležel napůl posunutý na posteli a na stolku měl tác s polévkou, která už měla na povrchu kůži. Táta se tvářil nazlobeně. Zeptala jsem se ho, proč nejedl. Zamumlal něco, čemu jsem nerozuměla. Sestřička, která zrovna měnila infuzi vedle, řekla přes rameno: „Vidíte, nechce.“ Řekla to bez zlé vůle, ale rychle. Jako by věc byla uzavřená dřív, než jsme ji začali zkoumat.
Sedla jsem si k němu blíž. Neptala jsem se, jestli chce jíst, protože na to kroutil hlavou. Zeptala jsem se, jestli ho bolí pusa. Zavrtěl hlavou. Jestli se mu zvedá žaludek. Zase ne. Pak jsem vzala lžíci a dala mu ji do pravé ruky. Spadla mu na deku. Táta se rozčílil a odstrčil tác. Teprve tehdy mi došlo, že nejde o jídlo. Levou ruku měl slabou, pravou měl propíchanou od kanyl a lžíce mu ujížděla. Styděl se, že se netrefí do pusy.
Zavolala jsem sestřičku a řekla jí to. Nevyjela jsem po ní, i když bych k tomu měla chuť. Jen jsem řekla, že táta možná jídlo neodmítá, ale nezvládne se sám najíst. Pokrčila rameny, že na oddělení je málo lidí a že krmení všech pacientů není jednoduché. To jsem chápala. Jenže mezi „není jednoduché“ a „odmítá“ je dost velký rozdíl, když se podle toho rozhoduje, jestli člověk slábne vlastní vinou.
Druhý den jsem přišla v době oběda. Přinesla jsem tátovi jeho brýle, protože ty nemocniční papíry na stolku bez nich stejně neviděl, a malou plastovou lžičku s tlustší rukojetí, kterou mi poradila kamarádka rehabilitační sestra. Táta na mě koukal podezřívavě. Dala jsem mu ubrousek pod bradu a řekla, že to zkusíme pomalu. První sousto mu spadlo. Zaklel. Druhé zvládl. Třetí taky. Nebylo to dojemné. Bylo to upatlané, únavné a trochu trapné pro nás oba. Ale jedl.
Na vizitě jsem požádala lékaře, aby do dokumentace napsali, že potřebuje dopomoc s jídlem a kontrolu polykání, ne že paušálně odmítá stravu. Lékař se zatvářil, že jsem si načetla internet. Zeptal se, jestli jsem zdravotník. Řekla jsem, že ne, že jsem dcera, která ho viděla jíst, když mu někdo držel tác a nespěchal. Chvíli listoval v papírech, pak řekl, že požádají logopedii a nutriční sestru. Nebylo to vítězství s hudbou. Spíš neochotné přepsání jedné pohodlné nálepky.
Táta se zlepšoval pomalu. Některé dny snědl půlku, jiné skoro nic. Rozdíl byl v tom, že už to nikdo nevykládal jako truc. Na stole se objevoval kelímek s brčkem, jídlo mu dávali blíž k pravé straně a sestry věděly, že potřebuje chvíli navíc. Jedna mladá sestřička mi dokonce řekla, že je dobře, že jsem na to upozornila, protože na oddělení je někdy těžké poznat, kdo nechce a kdo nemůže. Věřila jsem jí. Byla unavená a nemluvila ze zvyku.
Když tátu propouštěli do rehabilitačního zařízení, lékař mi podával zprávu a u stravy bylo napsáno: „příjem zlepšen při dopomoci“. Ta věta vypadala úředně a nezajímavě. Pro mě znamenala hodně. Znamenala, že z člověka, který údajně nespolupracuje, se zase stal pacient s konkrétním problémem. To není malý rozdíl. Zvlášť ve věku, kdy vás lidé začnou brát jako soubor potíží a ne jako někoho, kdo se možná jen stydí požádat o lžíci.
Táta mi za to nepoděkoval. Nebyl ten typ. V rehabilitačním pokoji si jen upravil deku a řekl, že ta jejich polévka je pořád bída. To byla vlastně dobrá zpráva. Stěžoval si zase po svém, přesně a konkrétně. Když jsem odcházela, zvedl pravou ruku o pár centimetrů z postele. Možná mávl, možná jen zkoušel, jestli ho poslouchá. Já jsem mu zamávala zpátky. Někdy člověk nemusí v nemocnici bojovat hlasitě. Někdy stačí sednout si k posteli a nenechat první snadnou větu rozhodnout za někoho, kdo mluví pomaleji než dřív.
