Článek
Klub vypadal neškodně. Pár lidí kolem padesátky a šedesátky, výlety vlakem, termosky, razítka z rozhleden, občas hospoda. Líbilo se mi, že se tam nemusí moc vysvětlovat. Člověk šel, dýchal a večer měl unavené nohy místo hlavy.
Jenže i v turistickém klubu se rychle ukáže, kdo má jakou roli. Muži plánovali trasy, i když je často stahovali z internetu. Milan, předseda, nosil mapu a mluvil o převýšení, jako by vedl expedici do Himálaje. Ženy chystaly koláče, hlídaly, kdo nastoupil do vlaku, a připomínaly, že paní Růžena potřebuje sedět. Mně dali pokladnu. Prý proto, že jsem pečlivá. Ve skutečnosti proto, že nikdo jiný nechtěl po výletech počítat drobné a zapisovat příspěvky.
Nevadilo mi to. Dělala jsem celý život v kanceláři a pořádek v číslech mě uklidňoval. Každý výlet jsem zapsala, kdo zaplatil, kolik šlo na vlak, kolik zbylo na společnou akci. Jen mě začalo štvát, že o penězích rozhodoval Milan a já je jen držela. Když chtěl koupit nové klubové tričko, řekl mi, ať mu dám tři tisíce z hotovosti. Když se platila záloha na autobus, poslal mě k okénku. Když jsem se ptala, kde je účtenka za občerstvení po schůzi, mávl rukou, že snad mu věřím.
Na jaře jsme chystali víkend v Jeseníkách. Mělo jet dvacet lidí, každý dal zálohu. Milan všechno organizoval, já vybírala peníze a zapisovala. Týden před odjezdem mi oznámil, že ubytování zdražilo a bude potřeba doplatit ještě pět set na osobu. Lidem to řekl tak, že jsem měla pocit, jako by zdražení vzniklo u mě v peněžence. Někteří remcali, ale zaplatili. Paní Růžena mi bokem řekla, že už je to na ni dost, ale že nechce kazit partu.
V penzionu bylo něco divného hned první večer. Majitelka se mě ptala, jestli budeme platit zbytek hned, nebo až ráno. Řekla jsem, že podle Milana už je všechno uhrazené včetně doplatku. Podívala se do papírů a řekla, že doplatek je menší, než jsme vybírali. Nehádala se, jen mi ukázala částku. Seděla jsem pak na pokoji s vlastním sešitem a přepočítávala. Nevycházelo to. Ne o pár korun. O několik tisíc.
Nechtěla jsem nikoho obvinit bez jistoty. Po návratu jsem Milanovi napsala, že potřebuji účtenky a potvrzení všech plateb kvůli uzavření pokladny. Odpověděl, že jsem nějaká úzkostná a že v klubu se přece nebudeme chovat jako finanční úřad. To byla jeho chyba. Když mi někdo řekne, že poctivé účty jsou podezřelé, přestanu se stydět za otázky. Na další schůzi jsem položila na stůl sešit, seznam vybraných záloh a potvrzení z penzionu.
Milan se nejdřív smál. Řekl, že Jitka nám z turistiky dělá účetní závěrku. Pár lidí se pousmálo, ale méně jistě než obvykle. Pak jsem ukázala rozdíl. Neřekla jsem, že ukradl peníze. Řekla jsem, že klub vybral tolik a penzion dostal tolik, takže chybí vysvětlení. Milan začal mluvit o benzínu, telefonátech a organizační práci. To by možná prošlo, kdyby to řekl předem. Jenže on to zkoušel zpětně, bez dokladů, před lidmi, kteří si z důchodu odkládali na každý výlet.
Nejhorší pro něj nebyla hádka. Nejhorší bylo, že paní Růžena vytáhla z kabelky složený papír a řekla, že jí taky neseděla částka. V tichu klubovny bylo slyšet, jak si někdo posunul židli. Milan zčervenal a začal tvrdit, že se to dá přece vyrovnat, že nešlo o nic zlého. Nakonec peníze vrátil do pokladny jako „organizační zálohu, která nebyla doúčtovaná“. Byla to ošklivá věta. Ale peníze byly zpátky.
Předsedou už není. Nikdo ho nevyhodil dramaticky, jen se při další volbě přihlásil pan Vávra, tichý člověk s horší bundou a lepší povahou. Já jsem pokladnu dělala dál, ale po svém. Každá platba přes účet, každá hotovost zapsaná, účtenky vyfocené do skupiny. Někteří brblali, že je to moc oficiální. Paní Růžena mi jednou po výletě dala do ruky jablko a řekla, že aspoň ví, za co jede. To mi stačilo.
Na turistiku chodím pořád. Svačiny nosím, když chci. Koláč upeču, když mám chuť, ne proto, že žena s batohem má automaticky i plech. A když Milan občas přijde na kratší trasu, zdravím ho slušně. Jen už u mě nemá žádnou klubovou hotovost. Některé cesty se mají značit barevně. Jiné stačí vést přes obyčejný sešit s čísly.
