Článek
Existují věci, které chlap pochopí. Offside. Princip spalovacího motoru. I to, proč se musí třídit plasty. Ale nikdy, opakuji nikdy, nepochopím ženskou termoregulaci. U nás doma probíhá něco, co by se dalo nazvat „Studenou válkou“, kdyby to nebyl oxymóron, protože u nás je vedro k padnutí.
Všechno to začíná nevinně. Přijde říjen, venku klesne teplota pod patnáct a já jdu ke kotli. Jako správný hospodář, který sleduje ceny energií a ví, že Putin už nám levný plyn nepošle, nastavím termostat na krásných, hygienických a ekonomických 21,5 stupně. Přes den. V noci 19. Ideál. Doktoři to doporučují, peněženka to ocení.
První dva dny je klid. Pak to začne. Přijdu z práce, otevřu dveře a dostanu facku. Ne od manželky, ale od horkého vzduchu, který se vyvalí z chodby. Je to jako vystoupit z letadla v Egyptě, jenže bez moře a all-inclusive drinků. Podívám se na termostat. Displej svítí agresivní červenou barvou: 24,5 °C. Kotel hučí, jako by se chystal odstartovat na Mars.
„Lásko?“ volám do obýváku, zatímco si stahuji kalhoty, protože se mi začínají pařit nohy. „Proč je tu tak přetopeno?“ Z gauče se ozve zamručení. Naše drahá polovička leží pod dekou, na sobě má mikinu a tlusté ponožky. „Byla mi hrozná zima,“ řekne tím tónem, který naznačuje, že za její podchlazení můžu já a moje lakota. „Ale 24 a půl stupně? Vždyť tady pochcípají kytky! A plynoměr se točí tak, že by uřízl prst!“ „Mně je zima. Mám studené ruce a nohy. Sáhni si.“ Nesahám. Vím, že má pravdu. Ženy mají z nějakého důvodu končetiny studené jako mrtvola, i když je v místnosti teplota tavení olova. Je to biologická záhada.
Snažím se aplikovat mužskou logiku. „Hele, když je ti zima, co kdyby sis místo toho tenkého trička vzala svetr? Nebo si uvařila čaj?“ Podívá se na mě pohledem, který by zmrazil i tu vodu v radiátorech. „Přece nebudu doma chodit nabalená jako pumpa! Chci mít pohodlí!“
A jsme u toho. Pohodlí. Magické slovo, které v ženském slovníku znamená „právo ignorovat fyziku a ekonomiku“. Pro moji ženu je domov místem, kde musí být možné sedět v lednu v tílku u televize, aniž by cítila závan vzduchu. Takže začíná partyzánská válka. Když se nedívá, stáhnu to na 22. O hodinu později slyším z chodby cvak, cvak, cvak. To není myš. To je moje žena, která jde kolem termostatu a „pro jistotu“ tomu přidá.
Situace gradovala minulý týden. Pořídil jsem si chytrý termostat. Takový ten, co se ovládá přes mobil. Říkal jsem si, že nad tím vyzraju. Nastavím zámek, udělám časové plány, budu mít kontrolu. Jsem přece pánem svého kotle.
Byl jsem v práci, když mi pípla notifikace: „Teplota manuálně změněna na 25 °C.“Zíral jsem do mobilu. Dvacet pět? To chce péct kachnu v obýváku? Okamžitě jsem to přes aplikaci stáhl zpátky na 21. Za pět minut: „Teplota manuálně změněna na 26 °C.“Byl to souboj vůlí na dálku. Já v kanceláři, ona doma. Klikal jsem na „snížit“ jako zběsilý. Představoval jsem si, jak doma stojí u té krabičky, zuřivě mačká tlačítko plus a nadává, že se to „samo“ vrací zpátky.
Když jsem přijel domů, byla atmosféra hustší než vzduch v sauně. „Ten krám je rozbitý,“ přivítala mě. „Celý den to topí a netopí. Byla jsem zmrzlá jako drozd.“ Měla na sobě župan a vlněné ponožky. Já jsem stál ve dveřích v zimní bundě a okamžitě jsem se začal potit. Teploměr ukazoval 23 stupňů. „Zlato, je tu dvacet tři. To je o dva stupně víc, než je norma. Já tu chodím v trenkách!“ „To je tvoje věc, že jsi horkokrevný. My normální lidi trpíme.“
A pak přišel ten moment. Ten bod zlomu, kdy chlap pochopí, že boj je marný. Vstoupil jsem do ložnice. Bylo tam přetopeno, radiátor sálal teplo, až se vlnil vzduch. A co vidím? Otevřenou ventilačku. Stál jsem tam, díval se na to otevřené okno, kterým utíkaly moje peníze na ulici, a poslouchal syčení radiátoru, který se snažil vytopit celou střední Evropu. „Proč… proč je otevřené okno, když topíme na plné pecky?“ zeptal jsem se hlasem zlomeného muže. „Protože je tu hrozně vydýcháno a suchý vzduch,“ odpověděla z kuchyně.
V tu chvíli jsem to vzdal. Odešel jsem do garáže. Tam netopím. Je tam pět stupňů. Oblékl jsem si montérky, vzal si pivo, které mělo ideální teplotu, a sedl si na ponk. Tohle je můj svět. Tady platí zákony termodynamiky. Když je zima, vezmu si bundu. Když je teplo, sundám ji. Nikdo tu neotvírá okna, když běží přímotop.
Dneska přišlo vyúčtování za plyn. Doplatek je ve výši pěkné dovolené u moře. Té dovolené, kam nepojedeme, protože jsme ty peníze protopili, abychom doma mohli mít mořské klima v prosinci. Ukázal jsem tu fakturu ženě. „Vidíš?“ říkám. „Tohle nás stálo tvoje pohodlí.“ Podívala se na papír, pokrčila rameny a řekla větu, která mě bude strašit ve snech: „No vidíš, jak je všechno drahé. A to jsem tady celou zimu mrzla. Příští rok musíme zateplit fasádu, nebo to topení prostě nebude stíhat.“
Takže pánové, já rezignuji. Nechám termostat na 24. Budu doma chodit v plavkách, pít drinky s deštníčkem a předstírat, že jsem v Egyptě. Protože pokoušet se vysvětlit ženě, že když jí je zima, má se obléknout, je stejně marné, jako se snažit vysušit oceán čajovou lžičkou.
Jediné, co mi vrtá hlavou, je to okno. Topit a větrat zároveň. To je asi nějaký vyšší druh ženské dialektiky, na kterou můj selský rozum prostě nestačí.
