Článek
V naší firmě pracuji dvacet let. Jsem inventář, tichá síla v pozadí, paní Simona, která ví o každé faktuře a která vždycky najde chybějící haléř. Byla jsem na tu důvěru pyšná. Dávala mi pocit hodnoty, který mi doma chyběl, protože mé manželství dávno vychladlo do zdvořilé lhostejnosti.
Mým jediným skutečným, živoucím nervem byl můj syn Jakub. Jakub nebyl zlý kluk, jen… nešťastný. Měl smůlu na kamarády, na nápady, na investice. Vždycky jsem ho tahala z průšvihů. Tu doplatit nájem, tu zaplatit pokutu. Brala jsem to jako mateřský úděl. Jenže před třemi měsíci se ten úděl změnil v noční můru.
Zavolal mi v noci. Plakal. Ne tím fňukavým tónem, který používá, když chce kapesné. Byl to syrový, zvířecí strach. Dlužil peníze lidem, kteří neposílají upomínky poštou, ale lámou prsty. Částka byla astronomická. Dvě stě padesát tisíc. Do dvou dnů. „Mami, oni mě zabijou,“ šeptal do telefonu a já věděla, že nelže.
Neměli jsme to. S manželem jsme měli úspory na termínovaném vkladu, ke kterému jsem neměla dispoziční právo bez jeho podpisu. A říct mu to? To by znamenalo konec rodiny. Manžel Jakuba už dávno odepsal.
V tu chvíli se mi v hlavě přepnula výhybka. Nebyla jsem účetní. Byla jsem matka, která vidí své mládě v ohrožení. V práci mi ležela na stole faktura pro zahraničního dodavatele. Splatnost až za měsíc. Stačilo změnit číslo účtu v příkazu, peníze poslat „přes koleno“ a pak, až se situace uklidní, to nějak… vyřešit. Vrátit. Půjčit si jinde. Mozek mi v panice nabízel nesmyslná řešení, ale ruce jednaly mechanicky. Pár kliknutí. Token. Odeslat. V ten moment, kdy se na obrazovce objevilo zelené „Provedeno“, se mi ulevilo. Syn byl zachráněn.
Jenže úleva trvala asi hodinu. Pak ji vystřídala hrůza.
Uplynuly tři měsíce. Peníze jsem nevrátila. Nebylo z čeho. Jakub sliboval, že sežene brigádu, že prodá auto, ale skutek utek. A já jsem se začala rozkládat zevnitř. Dříve jsem spala osm hodin denně. Teď nespím vůbec. Každé ráno se budím se sevřeným žaludkem a sucho v ústech nejde zapít vodou. Zhubla jsem pět kilo. Kolegové se ptají, jestli nejsem nemocná. „Jen stres,“ odpovídám a snažím se usmívat, ale cítím, jak mi ten úsměv praská na tváři jako suchá omítka.
Minulý týden do kanceláře vešel ředitel. Byl v dobré náladě. „Simono, mám novinku. Mateřská firma posílá hloubkový audit. Chtějí prověřit cash-flow za poslední kvartál. Začnou v pondělí.“
V tu chvíli se zastavil čas. Slyšela jsem bzučení zářivky, slyšela jsem tlukot vlastního srdce, který mi duněl v uších jako buben před popravou. „To je… to je výborné,“ řekla jsem. Můj hlas zněl cize. Jako by mluvil někdo jiný z velké dálky.
Od té chvíle žiju v mlze. Dívám se na manžela u večeře a mám chuť křičet: „Jsem zlodějka! Tvůj syn je v bezpečí, ale já půjdu do vězení!“ Ale mlčím. Hraju tu hru dál, i když vím, že už nemám kam uhnout. Dívám se na své ruce – pěstěné, s decentní manikúrou – a vidím na nich špínu, která nejde smýt. Nejsem oběť. Jsem pachatel. Zneužila jsem důvěru lidí, kteří mě dvacet let platili.
Zítra přijdou auditoři. Mám připravené všechny šanony. Vím přesně, u které položky se zastaví. Vím, na co se zeptají. A vím, že nebudu mít odpověď. Mohla bych se přiznat hned. Jít za ředitelem a říct pravdu. Že to bylo ze zoufalství, pro syna. Ale stud mě paralyzuje. Představa, jak mě vyvádí ochranka, jak si o tom šušká celé město…
Zachránila jsem syna, ale ztratila jsem sebe. Zjistila jsem, že morálka je křehká věc, která se pod tlakem mateřského strachu láme jako suchá větev. Až to praskne, nezbyde ze „slušné paní Simony“ nic. Jen žena, která si myslela, že účel světí prostředky, a pozdě pochopila, že některé dluhy se splácejí svobodou.
