Článek
Když jsem poprvé vstoupila do kanceláře nadace „Nový start“, okamžitě mě to pohltilo. Ředitelka Simona byla charismatická žena s vizí. Mluvila o solidaritě, o síle komunity a o tom, že nikdo by neměl zůstat na dně sám. Po letech v neosobním korporátu to pro mě bylo jako živá voda. Simona nebyla jen šéfová, stala se mou mentorkou. Obdivovala jsem, s jakou lehkostí dokáže získat sponzory a jak vášnivě mluví o našich klientech. „Aleno, my neprodáváme jen pomoc, my prodáváme naději,“ říkávala mi, když jsme do noci balily dárkové koše pro děti. Věřila jsem jí každé slovo.
Moje angažovanost rostla. Stala jsem se pravou rukou Simony při organizaci benefičního galavečera. Přesvědčila jsem manžela, aby přispěl nemalou částkou, a své přátele jsem bombardovala prosbami o dary do aukce. „Jde to na dobrou věc, každá koruna pomůže konkrétní rodině,“ opakovala jsem jim s plným nasazením. Cítila jsem hrdost, když se na transparentním účtu objevovaly částky. Byla jsem přesvědčená, že ty peníze zaplatí tábory pro děti, školní obědy a kauce na byty.
První trhlina na dokonalém obraze se objevila měsíc po galavečeru. Přišla za námi paní Jana, jedna z našich klientek, s prosbou o proplacení pračky. Její stará se rozbila a se třemi dětmi to byla katastrofa. Šla jsem za Simonou s fakturou na osm tisíc korun. „Aleno, teď nemůžeme,“ řekla Simona a ani nezvedla oči od notebooku. „Rozpočet je napjatý, musíme myslet na provozní náklady a PR kampaň na podzim.“ Zarazilo mě to. Na účtu byly po galavečeru statisíce. Ale mlčela jsem. Simona tomu přece rozumí lépe, říkala jsem si. Provoz je drahý.
Krize přišla o týden později. Simona odjela na „networkingovou konferenci“ do zahraničí a já měla na starost poštu. Mezi rutinními dokumenty jsem narazila na fakturu z cestovní kanceláře. Byla vystavena na jméno nadace. Zvědavost byla silnější než slušnost. Otevřela jsem ji. Nebyla to konference. Byl to týdenní wellness pobyt v pětihvězdičkovém resortu v Toskánsku pro dvě osoby. Částka převyšovala roční nájem paní Jany. Polil mě studený pot. Začala jsem horečnatě procházet šanony, ke kterým jsem dříve neměla důvod nahlížet. Leasing na luxusní auto, psaný jako „služební vozidlo pro terénní práci“. Drahé večeře v restauracích vykazované jako „schůzky s dárci“, i když jsem věděla, že tam Simona byla s manželem. Nebyl to amatérský podvod. Bylo to legální – nebo alespoň na hraně. Vysoké „administrativní náklady“, odměny vedení, reprezentace. Z každé stovky, kterou lidé poslali, šlo na pomoc možná dvacet korun. Zbytek živil Simonino ego a životní styl.
Když se vrátila, opálená a odpočatá, konfrontovala jsem ji. Čekala jsem výmluvy, popírání. Místo toho se mi dostalo chladné lekce z byznysu. „Jsi naivní, Aleno,“ řekla mi s úsměvem, ze kterého mě mrazilo. „Myslíš, že charita se dělá v pytli od brambor? Abychom získali peníze od bohatých lidí, musíme vypadat reprezentativně. To auto, ty cesty… to je nutnost. Já tomu obětuji život, zasloužím si úroveň.“ „Ale my jsme odmítli pračku pro matku tří dětí!“ křičela jsem, a hlas se mi lámal. „Pračka svět nezachrání. Moje kontakty ano,“ odsekla a tím debatu ukončila.
Odešla jsem ještě ten den. Nezabouchla jsem dveře, odešla jsem tiše, zničená a s pocitem neskutečné špíny. Cítila jsem se jako spolupachatel. Všechny ty lidi, které jsem přesvědčila, aby poslali peníze… Podvedla jsem je já, nebo Simona? Technicky ona. Morálně jsem se cítila vinná já, protože jsem svou tváří zaštítila tuhle frašku.
Dnes už v nadaci nepracuji. Zvenčí vypadá vše stejně – krásné fotky na Facebooku, dojemné příběhy. Lidé stále posílají peníze a Simona stále jezdí na „konference“. Nenahlásila jsem ji. Papírově má vše v pořádku, její smlouvy jí ty benefity umožňují. Ve mně však zůstala hluboká jizva. Ztratila jsem schopnost věřit institucím. Když vidím kasičku na ulici, sevře se mi žaludek. Moje touha pomáhat nezmizela, ale změnila formu. Už neposílám peníze na účty. Když chci pomoct, nakoupím jídlo a odvezu ho konkrétní rodině. Potřebuji vidět oči člověka, kterému pomáhám, a ne fakturu za luxusní hotel. Je to pomalejší, méně efektivní, ale je to jediná cesta, jak si večer lehnout do postele s čistým svědomím.
