Článek
V sobotu chodili po obědě. Dcera přinesla něco ke kávě, její muž se obvykle zastavil jen na chvíli a čtrnáctiletý Vojta zamířil k polici pro šachovnici. Učil jsem ho hrát od první třídy. Zpočátku ho víc zajímalo, jestli může kůň přeskočit všechny ostatní, později vydržel sedět i hodinu. V sedmašedesáti už jsem neměl moc pravidelných povinností. Stůl u okna jsem ale každou sobotu uklidil, i když na něm přes týden ležely noviny a účtenky.
Poslední rok mě Vojta porážel čím dál častěji. Hrál s kamarádem a chodil do školního kroužku. Někdy mi po partii ukazoval, kde jsem udělal chybu. Nerad jsem přiznával, že jeho vysvětlení nestačím sledovat, a tak jsem mával rukou, že jsem to viděl, jen mě vyrušil hluk z kuchyně. Jednou jsem po třetí prohře začal sklízet figurky dřív, než domluvil. Když se dcera ptala na výsledek, řekl jsem: „Mladý pán už mě nepotřebuje.“ Mělo to znít jako vtip.
Potom se mu přestalo dařit. Nechal si vzít figuru, které jsem si všiml až po chvíli, nebo přehlédl něco, na co jsem ho dřív sám upozorňoval. Připisoval jsem to telefonu. Ležel vedle šachovnice a občas se rozsvítil. „Takhle se soustředit nedá,“ poučoval jsem ho. Vojta telefon schoval do kapsy a dohrál ještě hůř. Po výhře jsem měl dobrou náladu. Dcera se usmívala a já vykládal, že zkušenost se přece jen počítá.
Jednou v dubnu jsem si šel pro brýle, které zůstaly v kapse kabátu. Cestou z předsíně jsem zaslechl dceru s Vojtou v kuchyni. Mysleli si, že jsem ještě u botníku. „Tak mu zase udělej radost,“ řekla. Vojta odpověděl, že už ho to nebaví. „Nemusíš pokaždé dokazovat, že jsi lepší. Vždyť na tebe celý týden čeká.“ Zůstal jsem za dveřmi. Nejdřív mi bylo trapně, že poslouchám. Potom jsem sevřel brýle tak pevně, až mě zatlačily do dlaně.
Když přišli do pokoje, měl jsem šachovnici složenou. Řekl jsem, že mě bolí hlava. Dcera hned chtěla přinést vodu, ale odmítl jsem ji tak ostře, až zarazila ruku ve vzduchu. Vojta se posadil na kraj křesla a začal si rovnat tkaničku. Na nic se neptal. To mě bolelo snad ještě víc než to, co jsem slyšel. Nevěděl jsem, kolik sobot jsme takhle strávili, každý s úplně jinou představou, co u toho stolu děláme.
Dceři jsem zavolal večer. Přiznala, že ho požádala, aby mě občas nechal vyhrát. „Po těch posledních prohrách jsi byl pokaždé protivný. Chtěla jsem, abyste si to zase užili.“ Namítl jsem, že ze mě udělala chudáka. Ona připomněla, jak jsem Vojtu odbyl, když mi chtěl ukázat svou kombinaci. To jsem si pamatoval. Přesto jsem jí řekl, že přece neměla rozhodovat za mě. „A on měl každou sobotu čekat, jakou budeš mít náladu?“ zeptala se. Hovor jsme ukončili bez domluvy.
Druhý den jsem napsal Vojtovi, ať příští sobotu přijde na odvetu. Tentokrát pořádnou. Odpověděl až večer: „Můžu jindy? V sobotu mám domluvené kolo.“ Už jsem měl rozepsáno, že dvě hodiny si snad najde. Pak jsem si představil, jak sedí naproti mně a hlídá každý tah. Kdyby udělal chybu, podezíral bych ho, že mi zase pomáhá. Kdyby vyhrál, čekal by, jestli to unesu. Rozepsanou odpověď jsem smazal. Napsal jsem jen, ať jede na kolo a domluvíme se jindy.
Tu sobotu jsem šachy nevytáhl. Ráno jsem si koupil pečivo a cestou domů potkal souseda, který jel za vnoučaty. Skoro jsem mu řekl, že náš Vojta už má jiné zájmy. Místo toho jsem se zeptal, kam jede. Odpoledne bylo dlouhé. Několikrát jsem zkontroloval telefon, jestli vnuk neposlal fotografii z výletu. Nakonec jsem ho nechal v kuchyni a šel přesadit rajčata, která už se na parapetu nakláněla do všech stran.
V neděli jsem mu zavolal. Řekl jsem, že mě mrzí ty poznámky po prohrách. Neodpověděl hned. Pak přiznal, že se mu zprvu líbilo, když jsem měl radost, ale později už nevěděl, jak z toho ven. „Když udělám něco schválně blbě, tak si přece ani nezahraju.“ Domluvili jsme se na příští sobotu a na jedné rychlejší partii. Potom měl s kamarádem něco rozdělaného v garáži. Slíbil jsem, že ho nebudu zdržovat.
Dcera ho tentokrát jen přivedla. V předsíni se zeptala, jestli je všechno dobré. Řekl jsem jí, že nechci, aby Vojtovi říkala, jak má se mnou hrát. Přikývla, ale velké usmíření z toho nebylo. Když odešla, vnuk položil telefon na polici a vybral si černé. První chyby jsem se dopustil já. Viděl jsem, že si jí všiml, a měl jsem chuť dodat, že jsem ten tah ještě nepustil z ruky. Místo toho jsem ruku stáhl.
Do půl hodiny bylo hotovo. Prohrál jsem a na okamžik se vrátilo staré podráždění. Začal jsem rovnat figurky do krabice. Vojta se podíval na telefon a řekl, že už musí jít. Napadlo mě nabídnout mu ještě svačinu. Měl jsem nakoupené jeho oblíbené rohlíky a cestou sem by ho přece nezdrželo nic tak důležitého. Pak jsem si vzpomněl na svůj slib. V předsíni jsem mu podal bundu. „Tak ať to v té garáži jde.“ Usmál se a seběhl po schodech. Dveře jsem zavřel až ve chvíli, kdy dole cvakl zámek.
