Článek
Už to není vtipné. Vážně ne. Když vejdu do trafiky, kde mají terminál Zásilkovny, paní za pultem se na mě usměje a sahá pro čtečku dřív, než stačím pozdravit. „Dobrý den, pane Nováku. Dneska toho máte nějak málo, jen tři balíčky?“ prohodí spiklenecky. Stydím se. Připadám si jako pašerák textilu nebo jako člověk, který neumí nakupovat. Ale já nic nekupuju. Já jen vracím. Jsem poslední článek v řetězci šílenství, kterému se říká „domácí zkoušení“.
Všechno to začalo nenápadně. Manželka přišla s tím, že v obchodech mají hrozná zrcadla, špatné světlo a fronty na kabinky. „Objednám si to domů, v klidu vyzkouším a co mi nebude, to pošleme zpátky. Je to efektivní,“ prohlásila. Jako chlap mám slovo efektivní rád. Zní to jako něco z výrobního procesu Toyoty. Jenže v podání mé ženy to znamená něco úplně jiného.
Chlapská logika nákupu kalhot je prostá: Velikost 34/32. Střih rovný. Barva modrá. Kliknu, zaplatím, přijde to, obléknu to, nosím to pět let, dokud se to nerozpadne. Ženská logika? „Líbí se mi tyhle šaty. Ale nevím, jestli mi bude M nebo L. A ta červená možná bude moc výrazná, tak vezmu i ty zelené. A pro jistotu ještě ten jiný střih.“ Výsledek? Jedna objednávka = šest položek. Z toho pět je předem odsouzeno k zániku.
Doma to pak vypadá jako ve skladu Amazonu před Vánoci. Přijdu z práce, zakopnu o komín krabic v předsíni a začíná „módní přehlídka“. Musím sedět na gauči a hodnotit. „V těchhle vypadám tlustá, že jo?“ „Ne, sluší ti.“ „Lžeš. Jsou hrozné. A koušou. Tyhle jdou zpátky.“ „A ty zelené?“ „Ty jsou fajn, ale neladí mi k botám. Zpátky.“
Z šesti věcí zůstanou doma jedny ponožky. Zbytek se musí vrátit. A tady nastupuje moje role. Role Head of Reverse Logistics.
První fáze je balení. To je test inteligence a trpělivosti. Musíte ty hadry nacpat zpátky do těch plastových obálek, které jsou navržené tak, aby se při otevření roztrhly na cimprcampr. A pak to musíte zalepit. Minulý týden jsem hledal izolepu. Nebyla. „Čím jsi to zalepila?“ ptám se ženy, když vidím krabici připravenou v chodbě. „Takovou tou pevnou stříbrnou páskou, co máš v dílně.“ Zatmělo se mi před očima. Vzala moji Gorilla Tape. Pásku, která stojí pět stovek a kterou používám na nouzové opravy prasklých trubek nebo nárazníků. Ona s ní zalepila vratku trička za dvě stovky. „To drží líp než ta průhledná,“ usmála se. Myslel jsem, že mě trefí šlak. To je jako byste si utírali nos hedvábným šátkem od Hermès.
Druhá fáze je administrativa. Generování kódů. „Máš ten kód?“ ptám se ráno ve dveřích, obtěžkán čtyřmi krabicemi. „Jo, poslala jsem ti to na WhatsApp. Ale pozor, ty boty jsou přes PPL, ten svetr přes Zásilkovnu a ty džíny musíš na poštu.“ Stojím tam, v jedné ruce klíče, v druhé pyramidu kartonu, a snažím se pochopit, proč musím jet na tři různá místa kvůli věcem, které jsme vlastně nikdy nechtěli.
Krabice vypadají všechny stejně. Jsou šedivé, plastové a neprůhledné. „Vezmi to cestou do práce, máš to při ruce,“ dodá a dá mi pusu. Není to při ruce. Zásilkovna je v trafice, kde je fronta sázkařů Sportky. Pošta je… no, pošta je kapitola sama pro sebe. A PPL Parcelshop je v květinářství, kde se na mě mračí, že jim těmi krabicemi blokuju kytky.
Vrchol absurdity nastal v úterý. Měl jsem důležité jednání. Byl jsem ve stresu. Vyběhl jsem z auta do výdejního místa, hodil jsem jim na pult balík a nadiktoval první kód z mobilu. „Pane, ten kód nesedí,“ říká obsluha po pípnutí. „Tohle je kód pro About You, ale systém hlásí chybu váhy. Nemáte těch balíků víc?“ Zpotil jsem se. Měl jsem v autě další dva. „Který je který?“ ptám se sám sebe. Volám ženě. Nebere to. Volám znovu. „Co je? Jsem v práci.“ „Poslalas mi tři kódy na tři balíky! Který kód patří ke které krabici?“ „Ježiš, já nevím. Ten větší je asi to Zalando. Nebo ne, počkej… Otevři to a podívej se, co je uvnitř.“ „Nemůžu to otevřít! Je to zalepené mojí drahou páskou! Jestli to strhnu, zničím obal!“ „Tak to zkus nějak odhadnout.“
Stál jsem tam, za mnou fronta lidí, co si chtěli vyzvednout svoje balíčky, a já jsem se cítil jako naprostý idiot. Musel jsem ty balíky vzít zpátky do auta, protože jsem nebyl schopen přiřadit správný kód ke správné hromadě hadrů. Celý den jsem je vozil na zadním sedadle.
A pak je tu finanční stránka věci. Můj pragmatický mozek trpí. Podívám se na výpis z účtu. Mínus 5 000 Kč. Mínus 3 000 Kč. Mínus 8 000 Kč. „Lásko, my jsme utratili dvacet tisíc za hadry?“ ptám se vyděšeně. „Neboj, to se vrátí. Nechala jsem si jen tu sukni za pět stovek. Zbytek nám pošlou zpátky na účet.“ Jistě. Pošlou. Za čtrnáct dní. Mezitím máme na účtu blokováno půl výplaty, takže fungujeme jako bezúročná banka pro módní řetězce. Peníze létají tam a zpátky, virtuální čísla se mění, ale reálný efekt je ten, že já nemám na benzín, protože čekáme, až v Hamburku naskladní vrácené hadry.
Včera jsem bouchl do stolu. „Dost!“ vyhlásil jsem, když jsem zakopl o další balík (kurýr PPL už u nás zvoní častěji než pošťák). „Odteď platí nové pravidlo. Co si objednáš, to si taky vrátíš. Sama. Svým autem. Svým časem.“ Manželka se na mě podívala s tím svým pohledem raněné laně. „Ale ty jsi tak šikovný. A máš to cestou…“
Vzdal jsem to. Odešel jsem do garáže. Tam mám svoje království. Tam se nic nevrací. Když si koupím vrták, tak s ním vrtám, dokud ho nezlomím nebo neztratím. Sedl jsem si a díval se na tu roli stříbrné pásky. Zbylo na ní asi půl metru. Je to daň za moderní dobu. Dřív chlapi chodili s ženami do obchodů a drželi kabelky před kabinkou. Dneska vozíme krabice po celém městě a skenujeme QR kódy.
Jen se bojím jedné věci. Že si jednoho dne manželka objedná novou sedačku. Ve třech barvách. Aby viděla, která se nám hodí do obýváku. A já si budu muset pořídit dodávku.
