Článek
Představovala jsem si to jinak. S manželem jsme celý život tvrdě pracovali, postavili dům a vychovali dvě děti. Linda byla vždycky ta křehčí, náchylnější k pádům. Když se zapletla s drogami, bojovali jsme. Dlouho, urputně a marně. Když pak sociálka stála u našich dveří s malým uzlíčkem v náručí a otázkou, zda si ho vezmeme, nebo půjde do pěstounské péče, neváhala jsem ani vteřinu. Krev není voda. Byla to automatická reakce, pud sebezáchovy rodu.
Jenže pudy vyprchají a zůstane realita.
Realita je taková, že v šedesáti dvou letech nemám energii třicátnice. Můj den nezačíná klidnou snídaní a čtením novin, ale křikem, sháněním zatoulaných ponožek a bojem s krupicovou kaší. Mareček je zlaté dítě, ale je to dítě. Je hlučný, potřebuje pozornost, potřebuje pohyb. A já? Já mám artrózu v koleni a chronickou únavu, která se mi zažrala hluboko do morku kostí.
Okolí mě vnímá jako hrdinku. „Vy jste úžasná, Dano,“ říkají mi učitelky ve školce s obdivem v hlase. „Takovou babičku by si přál každý. Mareček má štěstí.“ Usmívám se, děkuji, ale uvnitř křičím. Cítím se jako podvodník. Protože zatímco oni vidí svatozář, já cítím okovy.
Krize na mě dolehla minulý víkend. Byl nádherný podzimní den. Moje celoživotní kamarádky naplánovaly výlet do Vídně na výstavu, o které jsme mluvily půl roku. Měla jsem jet s nimi. Jenže Mareček v pátek večer dostal horečku. Manžel byl na služební cestě (v důchodu stále pracuje, abychom to finančně utáhli), takže to zbylo na mě. Zase.
Když mi cinkla na mobilu fotka z Vídně – tři rozesmáté ženy se skleničkami sektu v kavárně Sacher – seděla jsem v potemnělém pokoji, na klíně mi hořelo nemocné tělíčko a na tričku jsem měla skvrnu od sirupu proti kašli. V tu chvíli mě nezalila vlna soucitu k nemocnému vnukovi. Zalila mě vlna čirého, žhavého vzteku.
Nenáviděla jsem Lindu za to, že selhala. Nenáviděla jsem systém, že nefunguje jinak. A s hrůzou jsem si uvědomila, že v tu chvíli cítím zášť i k tomu malému chlapci, který za nic nemohl. Byl to moment absolutního dna. Chtěla jsem tím telefonem mrštit o zeď. Chtěla jsem být ve Vídni, jíst dort a nemít zodpovědnost za cizí život. Chtěla jsem zpátky svůj klid, na který jsem si celé roky platila sociální pojištění v podobě probdělých nocí u vlastních dětí.
Pak se Mareček pohnul, otevřel ty své velké, horečkou lesklé oči a zašeptal: „Babi? Ty jsi tady? Neodcházej.“ Sevřelo se mi srdce. Pohladila jsem ho po vlasech, propocených nemocí, a polkla tu hořkou pachuť sebelítosti. „Jsem tady, broučku. Nikam nejdu.“
To je ten paradox. Jsem jeho kotva, jeho jediná jistota ve světě, který ho zradil dřív, než se naučil mluvit. Nemůžu odejít. Ale ta cena je strašlivá. Přišla jsem o roli babičky – té, co rozmazluje a vrací dítě rodičům. Jsem matka z donucení, vězeňkyně své vlastní slušnosti a lásky.
Večer, když konečně usnul, jsem si nalila víno a plakala. Neplakala jsem pro něj, ale pro sebe. Pro tu Danu, která měla sázet růže a číst knihy, ale která místo toho bude dalších patnáct let řešit pubertu, školy a první lásky, na které už nemá nervy.
Miluji svého vnuka. Dala bych za něj život. Ale někdy, v těch nejtěžších chvílích, si dovolím tu kacířskou myšlenku: Kdybych tehdy před lety věděla, jak to dopadne, měla bych sílu ty dveře otevřít a říct sociálce "ne"? Děsí mě, že odpověď už není tak jednoznačná jako tenkrát. Jsem hrdinka proti své vůli a moje svatozář mě někdy škrtí tak, že se nemůžu nadechnout.
