Článek
Kdybyste mě potkali ráno před školou, uvidíte ženu, která nechybuje. Můj diář je mistrovské dílo logistiky: kroužky dětí, porady vedení, nákupy, zubař, jóga. Jsem ten typ, který nikdy nezapomene na narozeniny kolegyně a jehož košile jsou vždy perfektně vyžehlené. Funguji jako dobře promazaný stroj. Jenže každý stroj se může přehřát.
Můj „přehřívací moment“ přichází přesně v osm večer. Jakmile děti zalezou do pokojů a manžel si sedne k televizi nebo k notebooku, v mé hlavě se ozve tiché, naléhavé cvaknutí. Je to signál. Máš splněno. Teď se musíš vypnout.
Není to chuť na alkohol. Je to bytostná potřeba ticha. Moje mysl totiž neumí odpočívat. I večer mi v hlavě běží seznamy úkolů, obavy o dceřiny známky, strach z blížící se uzávěrky. A jediné tlačítko, které tenhle ohlušující šum dokáže vypnout, má tvar vinné skleničky. První deci je jako hluboký nádech. Svaly kolem páteře, které mám celý den v křeči, povolí. Druhá sklenička rozostří hrany reality – problémy se zdají menší, vzdálenější. U třetí skleničky konečně cítím klid.
Nikdy se nepotácím. Nekřičím, nepláču. Jen tiše sedím v kuchyni, projíždím sociální sítě a pomalu mizím. Manžel si myslí, že si „dávám svou skleničku na relax“. Nevidí, že ta sklenička je bezedná a že láhev, kterou otvírám, ten večer už nedožije rána.
Zlom nastal minulé úterý. Nebyl to žádný dramatický večírek. Byl to obyčejný večer, kdy jsem měla v sobě už své obvyklé tři čtvrtiny lahve. Cítila jsem se příjemně otupělá, v té bezpečné bublině, kam na mě svět nemůže. Najednou se ve dveřích objevila třináctiletá Klára. Byla bledá a držela se za břicho. „Mami? Je mi hrozně zle. Asi jsem snědla něco špatného, bolí to jako čert.“
Vstala jsem, abych k ní došla, a svět se se mnou zhoupl. Musela jsem se chytit linky. Chtěla jsem se zeptat, kde přesně to bolí, ale jazyk mi v ústech ztěžkl. Slova, která jsem chtěla vyslovit, se mi v hlavě motala. „To bude… to bude dobrý, lehni si,“ zamumlala jsem. Hlas zněl cize. Pomalu, srozumitelně, ale nepřirozeně. Klára se na mě podívala. V jejích očích nebyla bolest, ale zmatek. A pak poznání. „Mami? Ty jsi opilá?“ zeptala se tiše.
Ta věta prořízla vzduch ostřeji než nůž. Chtěla jsem protestovat, zahrát to na únavu, ale můj dech páchnoucí po fermentovaných hroznech mě usvědčoval. Nakonec musel vstát manžel a odvézt ji na pohotovost – byl to akutní zánět slepého střeva. Já zůstala doma. Ne proto, že bych musela hlídat dům. Ale proto, že bych v tom stavu nebyla schopná ani vyplnit formulář v čekárně, natož řídit.
Seděla jsem v prázdné kuchyni s nedopitou skleničkou a poprvé po letech jsem se na ni podívala bez růžových brýlí. Nebyla to „odměna“. Bylo to anestetikum. Byla to berlička, bez které jsem neuměla udělat ani krok. Uvědomila jsem si tu děsivou pravdu: Jsem „High-functioning alcoholic“. Ráno si dám studenou sprchu, kapky do očí, silný make-up a mentolovou žvýkačku a zase budu hrát tu dokonalou Martinu. Ale uvnitř jsem troska, která se třese na osmou večerní.
Dnes večer jsem si víno nenalila. Místo toho jsem si udělala čaj. Ruce se mi klepou, jsem podrážděná a v hlavě mi hučí úzkost jako v úlu. Mám strach, že ten tlak nevydržím. Že bez svého chemického vypínače neusnu. Ale ten pohled mé dcery – směs zklamání a ztráty bezpečí – mě straší víc než nespavost. Vím, že tohle není konec, ale teprve začátek dlouhé cesty. Cesty, na které se budu muset naučit žít se svými démony, místo abych je každý večer topila v alkoholu.
