Článek
Zvonění budíku ve 4:15 ráno není zvuk, je to fyzická bolest. Tělo se brání, oči pálí, a když konečně spustím nohy na studené lino, vím, že mě čeká další dvanáctihodinová směna u pásu. V bytě je ticho, manžel už odešel na ranní, děti ještě spí. Snažím se být potichu, abych je nevzbudila, když si zalévám instantní kávu, která už dávno nechutná jako káva, ale jako nutné palivo. Jenže to ticho v paneláku je klamné. Stačí otevřít okno v kuchyni, abych vyvětrala, a okamžitě mě to praští do nosu. Cigaretový kouř a hlasitý smích.
Sousedé o patro níž mají party. Zase. Je úterý ráno, většina normálních lidí buď spí, nebo vstává do práce, ale u Dvořákových jede zábava v plném proudu. Slyším cinkání lahví a basy z nějaké levné reprosoustavy. Oni totiž nemusí řešit, že za tři hodiny musí stát u stroje a plnit normy. Oni mají čas. Mají nekonečně mnoho času, který jim platíme my všichni. Když vycházím z domu, potkávám je ve vchodových dveřích. Mladý Dvořák se zrovna vrací s náručí plnou plechovek energetických nápojů a cigaret. Má na sobě značkovou teplákovku, na kterou bych já šetřila půl roku. Ušklíbne se na mě, zatímco já v ošoupané bundě uhýbám, abych stihla autobus. Vypadáš strhaně, sousedko, prohodí s cigaretou v koutku úst a ani mi nepodrží dveře. Mám chuť křičet, ale nemám na to sílu.
Nejhorší na tom není ten hluk. Na ten si zvyknete, stejně jako si zvyknete na plíseň v rohu koupelny, na kterou nemáte peníze ji opravit. Nejhorší je ta konfrontace v obchodě. Stalo se to minulý pátek. Byla jsem v místním diskontu, v ruce seznam, kde jsem měla přesně spočítané, co můžeme koupit, abychom vyšli do výplaty. Jogurty v akci, chleba, kilo mouky, to nejlevnější mleté. Stála jsem ve frontě a počítala drobné v peněžence, když se přede mě nahrnula celá jejich rodina.
Jejich pás u pokladny vypadal jako reklama na hojnost. Kartony drahých limonád, značkové sladkosti pro děti, které by ty moje viděly jen o Vánocích, a hlavně maso. Hromady krkovice a klobás na gril. Žádné privátní značky řetězce, všechno to dražší. Sledovala jsem, jak pokladní markuje položku za položkou, a cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Účet dělal přes tři tisíce. Paní Dvořáková vytáhla kartu, pípla a bylo to. Žádné počítání, žádné rozmýšlení, jestli ten dražší sýr vrátí do regálu. Smáli se, bavili se o tom, že si o víkendu udělají výlet, možná zajedou do aquaparku. My jsme v aquaparku nebyli dva roky, protože vstup pro čtyřčlennou rodinu je prostě luxus, který si nemůžeme dovolit.
Když jsem pak platila já svých ubohých pět set korun a musela jsem nechat u pokladny ten lepší prací prášek, protože mi chybělo dvacet korun, chtělo se mi brečet. Cítila jsem se ponížená. Ne proto, že jsem chudá. Ale proto, že se snažím. S manželem pracujeme oba, platíme daně, nebereme od státu ani korunu, a přesto žijeme z ruky do huby. A o patro níž bydlí lidé, kteří se systému vysmívají, oficiálně nepracují, ale z nějakého záhadného důvodu mají na cigarety, alkohol a elektroniku, o které se nám může jen zdát.
Včera to vyvrcholilo. Přišla jsem domů úplně vyřízená, nohy mě bolely tak, že jsem si je musela dát nahoru. Zespodu se linula vůně grilovaného masa. Dvořákovi grilovali na balkoně. Manžel seděl v kuchyni nad složenkami za elektřinu a plyn, byl v obličeji celý popelavý, a tiše počítal. Zvýšili zálohy. Zase. Budeme muset sáhnout do rezervy na opravu auta. Otevřela jsem okno, abych na něj křikla, ať to zavře, že ten kouř jde k nám, a slyšela jsem jejich rozhovor. Bavili se o tom, jak si paní Dvořáková byla vyřídit nějaký příspěvek na bydlení a jak to bylo strašně únavné tam čekat půl hodiny. Půl hodiny! Já jsem za tu dobu zkontrolovala tisíc výrobků na lince.
Zabouchla jsem okno tak silně, až se zatřásly tabulky. Manžel se na mě podíval a jen smutně zavrtěl hlavou. Neřeš to, řekl tiše. Jen si tím ničíš nervy. Ale já to nemůžu neřešit. Není to závist. Přísahám, že jim nezávidím ten životní styl. Závidím jim tu lehkost. Závidím jim, že nemusí v noci koukat do stropu a bát se, jestli budou mít na školní výlet pro dceru. A nejvíc mě bolí ten pocit, že jsme za hlupáky. Že poctivá práce je v tomhle státě trestána únavou a chudobou, zatímco natažená ruka je odměňována grilovanou krkovicí. Dnes ráno, když mi zase zazvonil budík ve 4:15 a dole bylo ticho po prohýřené noci, jsem poprvé v životě neměla chuť vstát. Ležela jsem tam a říkala si, jestli by nebylo jednodušší prostě to vzdát, natáhnout ruku a čekat, až se o mě taky někdo postará.
