Článek
Je půl páté odpoledne. Děti se v obýváku hádají o lego, mladší syn ječí, protože mu starší dcera zbořila věž. Ten zvuk mi projíždí hlavou jako motorová pila. Normální člověk by je šel uklidnit. Já stojím v kuchyni, opírám se čelem o chladná dvířka lednice a hypnotizuju hodiny na mikrovlnce. Počítám minuty. Ještě půl hodiny. Ještě chvilku a budu si moct nalít. Je to můj jediný záchytný bod v moři chaosu.
Dřív to byl rituál. Děti usnuly, já si sedla k televizi a dala si dvojku bílého za odměnu. Bylo to příjemné, společenské, nevinné. Dneska? Dneska otevírám lahev ve chvíli, kdy děti ještě běhají kolem. Nalévám si do hrnku na čaj, aby to nebylo nápadné. Když se napiju, cítím, jak se to napětí v šíji povolí. Ten neustálý tlak na hrudi zmizí. Najednou mi ten křik tolik nevadí. Najednou se dokážu usmát a říct: „Tak si to postav znova, miláčku.“
Nejsem ten typ alkoholika, co se válí v příkopu. Mám naklizený dům, navařeno, děti chodí čistě oblékané. Všem se zdám jako dokonalá supermatka, která zvládá práci i domácnost s úsměvem. Nikdo netuší, že ten úsměv drží pohromadě jen díky dvěma promile v krvi. Funguju na sto procent, ale jen proto, že vím, že večer přijde ta chemická úleva. Bez ní bych se rozsypala na tisíc kousků.
Když slyším klíč v zámku, začíná moje druhá směna. Maskování. Rychle vypláchnout hrnek, vyvětrat, stříknout si parfém, vyčistit si zuby. Manžel mě políbí na tvář a řekne: „Ty jsi úžasná, jak to všechno zvládáš.“ Bodne mě u srdce. Kdyby věděl, že líbá ženu, která už má v sobě sedmičku vína, asi by mě neobjal. Lžu mu do očí každý den. „Jsem jen unavená,“ říkám, když mi padají víčka u zpráv.
Včera došlo víno. Zapomněla jsem koupit zásoby. Když jsem zjistila, že je spíž prázdná, polil mě studený pot. Skutečná panika. Ruce se mi rozklepaly tak, že jsem nedokázala namazat chleba k večeři. Musela jsem naložit děti do auta v pyžamech a jet na benzínku. Lhala jsem jim, že potřebujeme mléko na ráno. Koupila jsem dvě lahve a jednu vypila skoro na ex, hned jak jsem je uložila.
Ráno se budím s pocitem viny, který je těžší než ta kocovina. Bolí mě hlava, mám sucho v ústech a slibuju si, že dneska si nedám. Že to zvládnu jen s čajem. Ale pak přijde odpoledne. Přijde únava, křik, úkoly, vaření. A ten hlas v hlavě začne šeptat: „Jen jednu. Aby ses nezbláznila.“ Bojím se, že když tu skleničku nevezmu, začnu křičet a už nikdy nepřestanu. Jsem v pasti, kterou jsem si sama postavila, a klíč od ní jsem utopila na dně lahve Rulandského.
