Článek
Včera večer to začalo nevinně. Seděli jsme u televize, syn si hrál s legem a najednou vydal zvuk: „Kch-kch.“Zvedl jsem oči od novin. „Dobrý, napij se,“ řekl jsem a považoval věc za vyřízenou. Moje žena ale ztuhla. Její uši se natočily jako radar. „Slyšel jsi to?“ zeptala se šeptem. „Slyšel. Zakašlal. Je listopad, ve školce to prskají všichni.“
V tu chvíli sáhla po telefonu. Věděl jsem, že je zle. Otevřela bránu do pekel jménem Modrý koník a eMimino. Zatímco já jsem synovi podal hrnek s čajem (mé univerzální řešení na vše od zlomené nohy po mor), ona začala scrollovat. Její obličej se měnil. Z ustaraného na vyděšený, z vyděšeného na panický.
„Petře,“ řekla po deseti minutách hlasem, který nesnesl odpor. „Tohle není obyčejný kašel. To je suchý, štěkavý kašel. Tady píšou, že to může být začátek laryngitidy. Nebo černý kašel. Uživatelka MaminkaSrdíčkem88 psala, že u nich to začalo přesně takhle a v noci jeli rychlou.“
Podíval jsem se na syna. Stavěl z lega vesmírnou loď a u toho si prozpěvoval znělku z Tlapkové patroly. „Lásko,“ zkusil jsem nasadit hlas rozumu. „Podívej se na něj. Nemá horečku. Je růžový. Hraje si. Kdyby měl černý kašel, tak asi nestaví Millenium Falcon, ale leží a lapá po dechu.“
„Ty to zlehčuješ!“ vyjela na mě. „Ty vždycky všechno zlehčuješ! Přesně tohle psali v té diskuzi – že manželé to bagatelizovali a pak bylo pozdě!“ Pokračovala ve čtení. Diagnózy se zhoršovaly. Po půl hodině jsme se od laryngitidy dostali k podezření na vzácného plicního parazita, který se vyskytuje v povodí Amazonky. „Nebyli jsme v Amazonce,“ namítl jsem. „Byli jsme u babičky v Kolíně.“ „To nevadí! Mohlo to být na nějakém ovoci! Nebo to přinesl někdo ve školce!“
Začala pobíhat po bytě. Vytáhla zvlhčovač vzduchu (který hučí jako startující letadlo), cibuli s cukrem (smrad na celý byt) a tři druhy sirupů. Syna, který mezitím spokojeně dojídal rohlík, zabalila do deky, až vypadal jako burrito, a nutila ho inhalovat Vincentku.
„Nedělej z něj invalidu,“ neudržel jsem se. „Vždyť mu nic není! Necháš ho zblbnout. Když budeš vyšilovat z každého kch-kch, tak z něj vyroste hypochondr.“
To byla ta věta. Rozbuška. Dozvěděl jsem se, že jsem nezodpovědný. Že mi nezáleží na zdraví vlastního dítěte. Že bych ho nechal klidně udusit, jen abych měl klid u televize. „Kdyby bylo po tvém, tak mu dáš acylpyrin až na smrtelné posteli!“ křičela, zatímco míchala cibulový lektvar.
Chtěl jsem jen pomoct. Chtěl jsem zachovat klid. Chtěl jsem ušetřit syna toho stresu, že kolem něj matka tančí šamanský tanec s teploměrem.Místo toho jsem byl vyhozen z obýváku, abych „nerušil léčebný proces“.
Syn celou noc spal jako dudek. Ani jednou nezakašlal. Ráno vstal, snědl snídani a šel do školky. Když jsem to u ranní kávy nadhodil – „Vidíš? Byl to jen suchý vzduch“ – dostal jsem pohled, který by mohl zabíjet. „To jen díky tomu zábalu a zvlhčovači,“ prohlásila vítězně. „Kdybych tě poslouchala, tak jsme teď v nemocnici.“
A já mlčím. Protože jsem pochopil jednu věc. S Googlem se nedá vyhrát. Jakmile tam jednou napíšete „dítě kašle“, algoritmus vám vždycky najde, že je to konec světa. A moje žena tomu bude věřit víc než tomu, že to dítě právě skáče po gauči a řve smíchy.
