Článek
První pátek po návratu do účtárny jsem cestou domů koupil větrníky. Eva stála u linky a loupala brambory. Krabici jsem položil vedle ní jako vysvědčení.
„Celý týden,“ řekl jsem. „A dneska i bez odvozu.“
Usmála se a otřela si ruce. Čekal jsem větší radost. Poslední čtyři měsíce přece mířily právě sem: abych zase vyšel schody, obul se bez pomoci a nemusel ji volat kvůli každé věci, která mi upadla.
Kotník jsem si rozbil při pádu ze štaflí v garáži. Eva tehdy zůstala několik dní doma, pak si přesouvala směny v drogerii. Vozila mě, nakupovala, nosila prádlo přes chodbu. Nikdy přede mnou nevzdychla tak, abych si toho musel všimnout.
Večer jsem jí ukázal hotel v Třeboni. Dvě noci, snídaně, pokoj s výhledem na rybník.
„Nemusíš mi nic kupovat,“ řekla.
„Nám. Chci, abychom si taky užili něco hezkého.“
Přikývla, ale nepřitáhla si notebook blíž. Vyložil jsem si to jako únavu. Rezervace šla do neděle zrušit, tak jsem ji udělal.
V sobotu jsem hledal malý kufr. Byl nahoře ve skříni a před ním stála modrá cestovní taška. Když jsem ji sundával, převrátila se. Vypadl svetr, několik složených triček a plátěný sáček. Myslel jsem, že v něm budou nabíječky. Byly tam dva klíče a lístek s adresou v Chrudimi.
Zavolal jsem na Evu. Přišla s mokrými vlasy, ještě v županu. Na tašku se podívala dřív než na mě.
„Od čeho to je?“
Sedla si na kraj postele. Já zůstal stát s klíči v dlani. Tlačily mě do kůže, ale nepoložil jsem je.
„Od pokoje. Pronajala jsem si ho v březnu.“
V březnu jsem spadl. Chvíli jsem si potřeboval srovnat dny.
„Bylo to předtím,“ řekla. „Chtěla jsem ti to říct v neděli. V pátek se stala ta nehoda.“
Když jsem ležel v nemocnici, uklidila tašku ze země nahoru, aby se mi pak nepletla pod nohy. Vybalit ji nedokázala.
Zeptal jsem se, jestli někoho má. Zavrtěla hlavou. Pokoj byl u její bývalé kolegyně, která po rozvodu zůstala ve velkém bytě. Eva jí posílala pět tisíc měsíčně. Z vlastního účtu, z úspor za směny navíc.
„Celou dobu?“
„Ano.“
Položil jsem klíče na komodu vedle naší fotky z Chorvatska.
„Tak proč jsi zůstala?“
„Nemohla jsem tě nechat, když ses nedostal ani do koupelny.“
To jsem slyšet nechtěl. Čekal jsem něco o tom, jak se lekla, že o mě přijde. Že jí ty měsíce ukázaly, kam patří. Eva si místo toho přitáhla okraj županu přes kolena.
„A teď?“ zeptal jsem se.
„Teď nevím, Petře. Je mi s tebou někdy dobře. Jen nevím, jestli zůstávám proto.“
V kuchyni čekaly hrnky od snídaně. Odnesl jsem je do myčky, i když mě noha po dlouhém stání bolela. Když Eva přišla a sáhla po konvici, vzal jsem jí ji z ruky.
„Tohle zvládnu.“
Celý víkend jsem zvládal. Vynesl jsem odpadky, povlékl postel, došel pro pečivo. V neděli mě přistihla, jak si vsedě natahuju ponožku a vzteky tahám za lem.
„Můžu?“
„Už nejsem tvoje povinnost.“
Ruku nechala chvíli naprázdno mezi námi. Pak odešla. Ponožku jsem si oblékl sám a necítil jsem vůbec nic z toho vítězství, které jsem si sliboval.
Večer jsem se jí konečně zeptal na dobu před úrazem. Připomněla mi lednovou neděli. Chtěla, abychom spolu začali chodit plavat. Řekl jsem, ať jde s kolegyní.
„Já chci jít s tebou, ne shánět někoho jiného,“ zopakovala svou tehdejší větu.
Pamatoval jsem si ji. Odpověděl jsem, že snad nemusíme všechno dělat společně, a dál třídil šroubky u kuchyňského stolu.
„Myslel jsem, že mluvíš o bazénu.“
„Mluvila jsem i o něm.“
Chtěl jsem jí připomenout chvíle, kdy jsem něco navrhl já. Třeba návštěvu u bratra. Jenže tam jsme pokaždé seděli každý v jiné místnosti. Eva už nic dalšího nevyjmenovávala. Čekala, co řeknu.
„Proč jsi mi to neřekla během těch měsíců?“
Podívala se na chodítko, které jsme ještě nevrátili sousedovi.
„Pořád byl nějaký termín. Kontrola. Další schody. Návrat do práce. A pak jsi přišel s těmi větrníky.“
Přinesl jsem je přece také proto, abychom mohli slavit, že je všechno za námi. Ona zatím každý měsíc platila místo, kam by mohla odejít.
Před spaním jsem otevřel rezervaci hotelu. Do konce lhůty zbývala necelá hodina. Eva se ve dveřích zeptala, co dělám.
„Ruším Třeboň. Nechci tam jet a sledovat, jestli jsi dost ráda.“
Přisedla si. Chvíli jsme koukali na potvrzení storna.
„Chtěla bys se mnou příští sobotu do kina? Odpoledne. Film vyber ty.“
Řekla, že ano. Potom dodala, že pokoj zatím nepustí. Měl jsem chuť vzít pozvání zpátky, ale nechal jsem ji domluvit.
V úterý mi poslala název filmu. Večer jsme spolu vybírali místa na plánku sálu. Dvě sedadla uprostřed řady jsem označil, ale k placení jsem nepřešel.
„Mám je koupit?“ zeptal jsem se.
Eva se na mě podívala.
„Na sobotu jsme domluvení.“
Klikl jsem na pokračovat. Její taška už ve skříni nebyla. Klíče od pokoje ležely na komodě pořád.
