Článek
Jsem pragmatik. Když si kupuju auto, zajímá mě crash test. Když stavím dům, platím pojištění proti povodni. Ne proto, že chci bourat nebo být vytopen, ale proto, že nejsem idiot. Manželství je z právního hlediska smlouva. Z ekonomického hlediska je to firma o dvou společnících. Statistiky jsou neúprosné: 50 % manželství končí rozvodem. A těch zbylých 50 % skončí smrtí jednoho z partnerů. V obou případech nastane moment, kdy ten druhý zůstane sám.
Podíval jsem se na svou ženu. Je skvělá matka, úžasná kuchařka, duše domu. Ale co se týče financí, žije v „Disneylandu“. Účty platím já. Investice řeším já. Ona řeší, jestli mají děti sladěné ponožky. Vzpomněl jsem si na tátu. Vždycky říkal: „Chlap musí zabezpečit rodinu, ale taky musí naučit rodinu přežít, když on nebude.“Rozhodl jsem se udělat „cvičný poplach“.
Bylo nedělní odpoledne. Děti byly u babičky. Ideální klid na vážné téma. Položil jsem před ni papír a tužku. „Zlato,“ začal jsem klidně. „Kdybychom se zítra, čistě teoreticky, rozešli. Nebo kdyby mě zítra srazil autobus. Víš, z čeho bys zaplatila hypotéku? Víš, kde máme pojistky? Víš, kolik měsíčně projíme?“
Čekal jsem, že se zamyslí. Že řekne: „Hm, asi nevím, ukaž mi to.“Místo toho jí ztuhl úsměv. Oči se jí zalily slzami rychleji, než stoupla voda v Troubkách. „Proč se na to ptáš?“ hlesla. „Ty někoho máš? Ty chceš odejít? Nebo jsi nemocný a tajíš mi to?“
Snažil jsem se to racionálně vysvětlit. „Nikam nejdu. Miluju tě. Ale chci, abys měla plán B. Chci, abys nebyla závislá.“Chyba lávky. Slovo „plán B“ zapůsobilo jako rozbuška. „V manželství není plán B!“ křičela už naplno. „Láska je o důvěře! Ty už si v hlavě dělíš majetek! Ty už nás vidíš rozvedené! Jak můžeš být takový cynik?“
Papír s výpočty letěl do koše. Následoval pláč v ložnici a hodinový telefonát s její nejlepší kamarádkou, kde jsem byl (předpokládám) vykreslen jako bezcitné monstrum, které si v Excelu kalkuluje cenu vlastní rodiny.
Tohle mě bolí. Fakt. Nemrzí mě, že neví, kolik stojí elektřina. To se dá naučit. Mrzí mě, že moje snaha o její bezpečí je interpretována jako zrada.
Já v té otázce nevidím konec vztahu. Vidím v ní zodpovědnost. Ona v ní vidí citový chlad. Pro ni je představa rozvodu tak děsivá, že o ní odmítá byť jen mluvit. Je to pštrosí politika. Hlava v písku. „Když o tom nebudeme mluvit, nestane se to.“Jenže já vím, že problémy nezmizí tím, že je ignorujeme. Chtěl jsem, aby se cítila silná. Aby věděla: „I kdyby ten chlap zítra zmizel, já to zvládnu.“Místo toho se cítí ohrožená. Můj jazyk lásky je: „Připravím tě na nejhorší, aby tě nic nezlomilo.“ Její jazyk lásky je: „Budeme věřit na šťastně až do smrti a realitu necháme za dveřmi.“
Teď sedím v obýváku, ona spí (nebo brečí) v ložnici. Chtěl jsem být dobrý manažer rodiny. Jsem za hajzla, co kazí romantiku čísly.
