Článek
V naší rodině byly role rozdané dávno předtím, než jsme dospěly. Adéla byla ta krásná, chytrá a úspěšná. Já byla ta vtipná, baculatá a věčně hledající. Tento status quo nám oběma svým pokřiveným způsobem vyhovoval. Adéla mě zahrnovala péčí, dávala mi své staré oblečení (do kterého jsem se stejně nevešla, ale „snaha se cení“) a poslouchala mé nářky nad zmrzlinou. Cítila se vedle mě silná, potřebná a nadřazená. A já? Já jsem byla vděčná, že mám tak dokonalou sestru, která se o mě zajímá.
Zlom nastal před rokem. Po ošklivém rozchodu jsem si řekla dost. Přestala jsem se litovat a začala na sobě tvrdě pracovat. Změnila jsem jídelníček, začala běhat, zapsala se na jazykové kurzy. Kila šla dolů a sebevědomí nahoru. Poprvé v životě jsem se necítila jako vedlejší postava ve vlastním filmu. Zpočátku byla Adéla skeptická. „Nepřeháněj to, ať nemáš jojo efekt,“ říkala s hranou starostlivostí. Když jsem povýšila v práci, procedila: „Hlavně se z toho nezblázni, kariéra není všechno.“ Nevšímala jsem si toho. Byla jsem v euforii. Myslela jsem, že až uvidí výsledek, bude pyšná.
Den pravdy přišel na oslavě máminých šedesátin. Koupila jsem si na tu příležitost smaragdové pouzdrové šaty. Když jsem se podívala do zrcadla, neviděla jsem už tu ustrašenou holku, ale dospělou, atraktivní ženu. Cítila jsem se krásně. Když jsem vstoupila do salonku, hovor na chvíli utichl. Viděla jsem uznání v očích strýců i bratranice. Ale pak jsem se podívala na Adélu. Nesla zrovna dort. Když mě uviděla, její úsměv nezměknul, naopak zmrznul. V jejích očích nebyla sesterská láska, ale čistý, nefalšovaný děs smíšený s nevraživostí. „Teda, Martino,“ pronesla do ticha, dostatečně nahlas, aby to slyšeli všichni. „Vypadáš… ztrhaně. Úplně ti to přidalo roky. Hlavně v obličeji. Doufám, že jsi zdravá.“
Ta slova visela ve vzduchu jako jedovatý mrak. Místo komplimentu mi předhodila starost o mé zdraví, kterou maskovala urážku. Cítila jsem, jak mi horkost stoupá do tváří. Chtěla jsem se bránit, říct, že se cítím skvěle. Ale Adéla pokračovala. Celý večer trousila poznámky. Když jsem si nevzala dort, prohlásila: „No jo, ty už jsi teď ta nóbl dáma, co nejí s obyčejnými lidmi.“ Když se mě někdo zeptal na práci, skočila mi do řeči s historkou o tom, jak její děti vyhrály recitační soutěž. Bojovala o pozornost. Bojovala o svou pozici jedničky, kterou jsem jí svou přítomností nevědomky brala.
Když jsem odcházela, zastavila mě v předsíni. „Změnila ses,“ řekla vyčítavě. „Už to nejsi ty. Bývala s tebou větší sranda.“ „Nebyla se mnou sranda, Adélo,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. „Byla jsem nešťastná. A tobě to vyhovovalo, protože jsi vedle mě zářila.“ Zalapala po dechu, jako bych jí dala facku. Popřela to, samozřejmě. Obvinila mě z nevděku a přecitlivělosti.
Cestou domů jsem v autě plakala. Ne proto, že by mě urazila její slova o „ztrhaném obličeji“. Plakala jsem, protože jsem pochopila, že jsem tím zhubnutím neztratila jen kila, ale i sestru. Adéla mě měla ráda, dokud jsem byla dole. Její láska byla podmíněná mou nedokonalostí. Teď, když jsme si rovny – nebo když jsem v některých ohledech dokonce úspěšnější – její ego to neuneslo. Možná má své vlastní démony, možná jí manželství neklape tak, jak prezentuje na sociálních sítích, a já byla její jediná jistota, že je na tom někdo hůř.
Je to smutné vítězství. Mám skvělou postavu, práci snů, ale když mi cinkne telefon, bojím se, že to bude sestra s další rýpavou zprávou. Rozhodla jsem se, že se nebudu omlouvat za to, že jsem šťastná. Nebudu se hrbit, abych se vešla do její představy o mně. Stýkáme se dál, kvůli rodičům, ale naše hovory kloužou po povrchu. Už nejsem její vrba a ona není můj vzor. Je to cena za úspěch, o které se v motivačních knihách nepíše – že když vyrostete, někdy přerostete i lidi, které jste milovali nejvíc.
