Článek
Auto pro mě není hračka, ale aktivum, které ztrácí hodnotu každým kilometrem. Pneumatiky, servis, pojistka, benzín. To všechno stojí peníze, které vydělávám já. Když jsme dceři dovolili používat naše druhé auto, dohoda zněla jasně: „Škola, brigáda, výjimečně výlet s kamarádkami. Benzín si platíš poměrnou částí.“Fér nabídka, ne? Můj táta by mi v devatenácti řekl, ať si koupím vlastní vrak a starám se. Jenže poslední dva měsíce nájezd kilometrů neodpovídal trase „škola–domov“. Nádrž mizela podezřelou rychlostí. V moderních autech máte aplikaci. Vidíte, kde auto je. Nešpehuju ji denně, mám na práci lepší věci. Ale když mi potřetí za týden pípla notifikace o nízkém stavu paliva, podíval jsem se do historie jízd.
Nebyla ve škole. Nebyla v knihovně. Auto pravidelně jezdilo 40 kilometrů do vedlejšího okresu, do čtvrti, která nemá zrovna dobrou pověst, tam stálo dvě hodiny a pak jelo zpátky. Nebo jelo na noční výlety k přehradě. Uhodil jsem na ni. Přiznala barvu. Vozí „Kevina“. Kluka, co nedodělal učňák, nemá práci, nemá auto, ale má „duši umělce“. Moje dcera, která má studovat a budovat si život, dělá osobního řidiče flákačovi za peníze svého otce. Rozhodnutí bylo bleskové. Natáhl jsem ruku: „Klíče. Hned.“Začala brečet. „To nemůžeš! Jak se za ním dostanu? On mě potřebuje!“ „Autobusem,“ řekl jsem suše. „Moje auto nebude sloužit k tomu, abys dělala sponzora někomu, kdo tě jen využívá.“
Večer nastoupila moje žena. Čekal jsem, že řekne: „Dobře jsi udělal, holka musí mít rozum.“Mýlil jsem se. Hluboce. „Tys ji špehoval přes aplikaci?“ začala útokem na mou morálku. "To je narušení soukromí! Je dospělá!"Vysvětlil jsem jí ekonomickou a výchovnou stránku věci. Nezajímalo ji to. „Tímhle ji jen vženeš do náruče! Zakázané ovoce chutná nejlíp. Musíme jí věřit. Když jí vezmeš auto, ztratíme ji. Bude tě nenávidět.“
Podle mé ženy je lepší nechat dceru dělat hlouposti a tiše to dotovat, jen aby se „nenarušil vztah“. Pro ni je prioritou, aby se dcera svěřovala. Pro mě je prioritou, aby dcera nebyla za husu, kterou někdo dojí.
Tohle není o tom, že bych jí nepřál lásku. I když si o tom klukovi myslím své. Jde o princip sebeúcty. Když vidím, jak moje dcera pálí můj benzín a svůj čas pro někoho, kdo pro ni nehne prstem (ani si neudělá řidičák, aby ji mohl svézt on), vaří se ve mně krev. Nechci vychovat ženu, která si bude myslet, že láska se kupuje servisem. Já ji učím hodnotu peněz a respektu k sobě samé. Moje žena ji učí, že pocity jsou nadřazené logice a pravidlům.
Manželka mi teď vyčítá, že jsem „studený čumák“, který všechno přepočítává na peníze. Že jsem zničil důvěru. Já si ale myslím, že důvěru zničila dcera tím, že lhala o tom, kam jezdí. A že auto je majetek, ne lidské právo.
