Článek
Ten večer byl vzduch v bytě hustý, že by se dal krájet. Lukáš se vrátil z práce až po osmé, sotva mě pozdravil a zamířil rovnou do sprchy. Poslední tři měsíce to u nás vypadalo přesně takhle. Ticho, vyhýbavé pohledy, telefon neustále displejem dolů. Byla jsem přesvědčená, že někoho má. Ženská intuice ve mně řvala jako siréna, ale chyběl mi důkaz. Seděla jsem na posteli, objímala polštář a poslouchala šumění vody z koupelny, když se na nočním stolku rozsvítil jeho mobil. Jedno krátké zavibrování, které navždy změnilo můj život.
Srdce mi bušilo až v krku, když jsem se k telefonu naklonila. Ruka se mi třásla tak, že jsem málem shodila sklenici s vodou. Říkala jsem si, že se jen podívám na jméno. Že potřebuji vědět, s kým soupeřím. Na displeji svítila notifikace z WhatsAppu. Očekávala jsem jméno jako „Lenka“, „Klára“ nebo třeba jen iniciály. Místo toho tam stálo slovo, které můj mozek odmítal zpracovat. „Lucky máma“.
Na vteřinu se mi ulevilo. Bože, jsem paranoidní, píše mu moje máma, asi ohledně nedělního oběda nebo narozenin tátovi. Začala jsem se smát vlastní hysterii, ale pak jsem si přečetla náhled té zprávy. Nebylo tam nic o svíčkové. Stálo tam: „Nemůžu přestat myslet na to, co jsi se mnou včera dělal v autě. Jsi lepší než on. Miluju tě.“ Čas se zastavil. Zvuk sprchy zmizel. V uších mi začalo pískat, jako by vedle mě vybuchl granát. Znovu jsem si to přečetla. „Mamka“. Včera v autě. Lepší než on – můj táta.
Cítila jsem, jak se mi krev odlévá z hlavy do nohou. Vzduch v ložnici najednou zmizel. Před očima se mi udělaly černé mžitky. Vzpomněla jsem si na včerejšek. Máma mi volala, že jde cvičit. Lukáš měl přesčas. Vzpomněla jsem si, jak mě máma před týdnem hladila po vlasech, když jsem jí brečela na rameni, že se mi Lukáš odcizuje. „To víš, holčičko, chlapi mají svá období, musíš být trpělivá,“ říkala mi. Trpělivá. Zatímco s ním spala. Žaludek se mi sevřel v křeči tak silné, že jsem se musela předklonit. Mobil mi vypadl z ruky na koberec.
Když Lukáš vypnul vodu a vyšel z koupelny s ručníkem kolem pasu, našel mě ležet na zemi vedle postele. Lapala jsem po dechu, jako ryba na suchu. „Lásko? Co se děje?“ zeptal se tím svým klidným hlasem, kterým mi lhal do očí celé měsíce. Ukázala jsem na svítící telefon na zemi. Jeho pohled sklouzl dolů. Viděla jsem, jak zblednul. Neřekl nic. Žádné „to není tak, jak to vypadá“. Jen tam stál, kapky vody mu stékaly po hrudi a v očích měl prázdno.
Nepamatuju si přesně, co následovalo. Vím jen, že jsem zvracela. Zvracela jsem ze zrady, zhnusení, z představy těch dvou spolu. Sbalila jsem si věci do dvou igelitek, zatímco on seděl na posteli s hlavou v dlaních a ani se nepohnul. Teď bydlím v hotelu. Táta nic neví. Volá mi, proč neberu mámě telefony, že má o mě starost. Starost. Ta žena mi vzala partnera a zničila mi rodinu, a přitom má tu drzost hrát si na starostlivou matku. Každé ráno se budím s nadějí, že to byl jen zlý sen, ale pak se podívám na ten sbalený kufr a dojde mi, že jsem během jedné vteřiny přišla o dva nejbližší lidi na světě. A nejhorší je, že nevím, komu to říct, protože člověk, kterému jsem se svěřovala s každou bolestí, je ten, kdo mi tu dýku vrazil do zad.
