Berlín Svoboda Poklid - Den první

Cesta do Berlína se opožďuje, ale já zůstávám klidný. Sedím na lavičce na Florenci a koukám zasněně do prázdna. Konečně zase na cestě. Po měsících v Praze, za dobrodružstvím - ať už to znamená cokoliv. Na cestě do cizí země, kde nebudu rozumět jazyku, mnoho bude nové a přitom překvapivě srozumitelné.

Dostal jsem, jako odměnu za hodinové čekání na nádraží, místo úplně vepředu, hned za spolujezdcem řidiče v prostorném autobusovém korábu Lion’s Coach. Vždy, když mířím do Berlína, těším se po cestě na pyramidové kopce Českého středohoří - jedno z mála míst naší vlasti, vzniklé čistě magmatickou činností. Jako několikačetné prsy animální Matky Země se kulatí nad plochou zelenou krajinou. Bájný Říp, litoměřický Lovoš, vysoká Milešovka, výhled na Děčín a pak tunel za tunelem. Skrz horské masivy z jednoho státu do druhého.

Při přejezdu do Německa se spouští krátká přeháňka. Silná a vydatná. Stejně jako patrola německých policistů, kteří prohledávají autobus na hranicích. Zkouškou síly našich dokladů jsme naštěstí prošli všichni. Díky této prodlevě mám čas prozkoumat zajímavé složení spolupasažérů na palubě - několik arabských dívek v burkách, hluchoněmý pár ve středních letech v metalovém outfitu, dvojice s celotělovým anime tetováním, více než dvoumetrový, charismatický afroameričan v béžovém letním obleku, pětice usínajících Korejců a já. A abych nezapomněl, naši poklidní, celou cestu rozprávějící maďarští řidiči. Je to nádherně osvobozující - nerozumět ani slovo a jen si užívat okolní energii.

Těší mě tahle paleta diverzity na cestě do Berlína a potvrzuje moje očekávání, že jsem si správně vybral na prodloužený víkend navštívit tuhle fascinující a životem přetékající destinaci.

Obloha se barví do karmínové, je teplý letní večer, dálnice je obklopena borovicovými lesy. Přijíždět v pátek večer se zpožděním vlastně vůbec nevadí - prodlužuje se tak těšení na hlavní město našich západních sousedů a chuť na proslulý berlínský kebab exponenciálně roste. Po cestě mi do kapes naskákal poklid a ten má můj německý kamarád Fabian moc rád.

Setkání na nádraží Südkreuz je bodré, plné úsměvů a radosti ze znovushledání, okořeněné falafelem a halloumi sendvičem s arašídovou omáčkou a kopou grilované zeleniny. Ani po desáté se neochlazuje a na obzoru několikrát silně probleskne. Míříme na Fabianovu zahradu a před námi jako fotky běží společně prožité zážitky vinoucí se z hlubin paměti. Usínám za zvuků prvních dopadajících kapek deště na střešní okna studentského podkrovního bytu, který byl kdysi impozantním domovem pro seniory.