Collevecchio - okrové městečko zakletých koček

O italských kamenných městech ve zvlněné krajině Pyrenejského poloostrova jsem slyšel mnohokrát, několik mých přátel milovalo tuto zemi již na začátku studia na univerzitě a pravidelně se tam vracelo. Pak si sestra švagrové vzala muže z Capri a ten mi o Itálii vyprávěl v takových superlativech, že jsem o ní začal takřka snít a představovat si ji jako bájnou krajinu z nostalgických cestopisů.

A pak, v létě roku 2023, jsem díky své předchozí práci dostal možnost odjet s dvěma kolegy do nádherného odsvěceného kláštera v horách regionu Lazio za Římem a několik dní prožít v malé světničce s naprosto základním vybavením - jednoduchým prkenným lůžkem, klekátkem určeným k modlitbám a dřevěnými vyřezávanými okenicemi.

Původní církevní komplex Convento Sant'Andrea byl před 40ti lety částečně zrekonstruován a nyní slouží k zodpovědnému turismu jako místo setkání solidárních projektů.

Klášter stojí nad vesnicí Collevecchio, která jako by vypadla z pohlednice - člověk se v jejích uličkách ocitá 300 let zpátky a všudypřítomný pískovec zabarvuje každý snímek do okrově žluté. Hodinu co hodinu zde odbývají zvony na kostelní věži přesný čas, přestože městečko vypadá, jako by v něm žilo dohromady tak 10 lidí. V noci pak na scenérii padá ještě mystičtější atmosféra a při jedné z procházek s kolegou nacházíme v podloubí něco jako knihobudku s historickými knihami. Jenom pár toulavých koček nám dělá v tuto pozdní hodinu společnost. Napadá mě, že je možná celé Collevecchio zakleté a v noci se pár místních obyvatel proměňuje právě v tyto šelmičky a stráží město před duchy všeprostupující pokrokové civilizace…

Ranní probuzení v klášteře se nese v poklidném a tichém tempu, na všechny působí sakrálnost prostoru. Ve vzduchu je cítit levandule a yzop, které rostou u všech vchodů a bran do kláštera a ze společné suterénní kuchyně se ozývá tlumený rozhovor kolegů z Evropské sítě potravinové suverenity. V rámci několikadenního přebývání v tomto klášteře, se o nás stará lokální kuchař, který skoro nemluví (ale možná je to i tím, že nerozumí anglicky a já ani trošku italsky). Beze slov připravuje pokrmy z místních surovin, jako tomu bylo v minulých stoletích, kdy ke kapucínskému klášteru náležely pozemky v nížinách pod Collevecchiem. Některá jídla jsou netradiční, a mě osobně těší, že těstoviny jsme za celý pobyt měli jen jednou, a to navíc v netradiční úpravě s artyčoky a vařeným vepřovým.

Rozpálená dopoledne trávím v olivových hájích na úpatí kláštera a píšu nový projekt zaměřený na ekozemědělství. Uvědomuju si, jak často mi zrak zabrousí do korun pokroucených větví nade mnou - zdejší stromy jsou dalším důkazem dlouhověkosti tohoto místa. Dodnes se o ně stará spolek, jenž klášter spravuje, a vždy na konci sezóny zde probíhá (za pomoci dobrovolníků) hromadné sbírání oliv a jejich zpracování na bio olej, jenž je jedním z vývozních artiklů a zdrojem obživy tohoto skromného místa.

Mezi stromy je na obzoru, v jemném ranním oparu, vidět celé Collevecchio s dominantou kostelní věže a mě se každým dalším den zdá výhled krásnější a krásnější. Navíc hned za vesnicí je vysoká hora, díky které se vždy dopoledne ponoří údolí do mraků a tento klášter pak ještě víc vyniká jako místo bohem vyvolené, jenž stojí v míru nad okolní krajinou a střeží městečko plné koček pod ním.

Poslední večer před odjezdem sedím v noci potichu v kamenném atriu kláštera a koukám na hvězdy nade mnou. Všude okolo jsou slyšet tisíce a tisíce cikád, a z dálky se jednou za čas ozve zvláštní výkřik mě neznámého nočního ptáka. Mysl se toulá posledními dny, ve fantazii se rozvíjí jakási ozvěna dob dávno minulých, kdy na tomto dvoře, jedné letní noci, seděl mladý kapucín a svými modlitbami žehnal tomuto překrásnému světu. Sám se modlit neumím, ale v srdci cítím velkou vděčnost za nahlédnutí do tohoto italského obrazu. Už o kolébce západní civilizace nemusím snít - od těchto dní mi bude ve vzpomínkách vonět po levanduli, uslyším její ozvěny v kamenných stěnách klášterů a při pohledu na toulavou kočku se mi vybaví okrově žluté uličky středověkého Collevecchia.

Grazie Convento Sant’Andrea.