Cesta z města sta věží do lesů Jílové u Prahy

Vzhledem k tomu, že nevlastníme auto, scházíme se ráno na hlaváku, ač bychom mohli jako hrdí obyvatelé Prahy 4 vyrazit i třeba z Kačerova, protože lokální spoj projíždí snad všemi zastávkami na jih od Prahy a nám se tak nabízí užívat si pohled na proměňující se krajinu. Vláček rychle opouští městskou scenérii a my se kocháme okolím Vltavy, výhledy na skalní stěny a malebnými říčními vesničkami. Není divu, že sem trampové již druhé století jezdí za poklidem, na dosah „kanady“ od matičky měst. Za dobrou třičtvrtě hodinku se dostáváme Posázavím do Prosečnice, kde vystupujeme snad jen my dva s bráchou.

Jen co vláček odjede, přecházíme koleje a po červené značce se vydáváme svahem nahoru. Ještě před pár lety tu byl nahusto vysázený jehličnatý les, ale minulý rok ho část prokáceli, což vytvořilo zvláštní mýtinky rozpálené sluncem a vonící jehličím. Po kilometru stoupání odbočíme asi sto metrů doleva neznačenou stezkou mezi stromy (kamarádka nám ji zaklikla v mapách) a objevujeme se na prvním slíbeném výhledu do krajiny ze Sekané skály. V sobotu se v lomu pod námi nepracuje a když sem dorazíte k večeru, dají se odtud prý krásně pozorovat hvězdy při přespávání pod širákem. My však vyrážíme dál do šumících lesů po žluté značce Horáckou cestou.

Po cestě procházíme okolo Baxovy studánky, ale nyní, na vrcholu července, je úplně vyschlá. Zároveň se z ní nedoporučuje pít kvůli výskytu bakterií (dle posledního rozboru zdejší vody). Myslím ale na dobrotu pana Baxy, který zde tohle místo v 80. letech sám vybudoval, aby procházející poutníci i místní zvěř měli kde dát svlažit svým rtům na cestě zdejšími hvozdy.

Okolo nás šumí Hornopožárský les a já i brácha si užíváme poklid místní krajiny. Konečně mi v hlavě přestává hučet velkoměsto. Rozbíhám se s pejskem Lokim a kousek před očekávaným osvěžením v podobě rybníka nacházím po pravé straně stezky nádhernou louku, kde si děláme malý piknik a Loki poslušně nosí aport. Ve stínu bříz je nám blaze.

Příjemně odpočatí vyrážíme za půl hodinky o pár set metrů dál, vstříc šumění rákosů a skřekům žab - objevujeme slíbený Markvartův rybník, kde se dá při dobrých podmínkách okoupat a v zimě tu prý místní děti chodí bruslit. Představuju si tuhle scenérii a na mysli mi hned vytanou obrázky Ladovy zimy, malebnost českých vísek a radosti jejich obyvatel. Ve stráni nad rybníkem se pasou krávy, což jen dokresluje idylku tohoto momentu a já tajně doufám, že se na jedné ze starých vrb objeví vodník pokuřující typickou dýmku.

Napojujeme se na modře značenou trasu a zleva obcházíme vysokou zdí obehnaný prostor, který ve mě probouzí zvědavost. Brácha díky Mapám zjištuje, že jde o Oboru Březka, jenž se využívá jako chovný prostor pro daňky již od roku 1822. Moc rád bych se někdy podíval dovniř, protože zdánlivě opuštěná planina za stěnou vypadá jako by vypadla z malby krajináře Shishkina. Vzhledem k tomu, že s sebou ale máme psíčka Lokiho, odolávám svodu ztéct hradbu a úzkou stezkou se dostáváme do oblasti chatek a zahrádek osady Pohorka. Zodpovědný pocestný zde může využít kontejnery na plastové obaly a papír a zbavit se odpadků, které se mu nashromáždili po cestě. My s bráchou dokonce na plácku u popelnic narazili na slunící se užovku, které jsme pomohli z cesty, aby ji nepřejel nějaký nepozorný chatař.

Modrá značka nás dovedla až k malému brodu pod vrškem Drnka, odkud jsme nemohli dostat skotačícího Lokiho a nakonec si raději sundali boty a do potůčku vběhli plni radosti také. Podle mapy nás totiž čekala již poslední část trasy, a to do krásného středověkého městečka Jílové u Prahy, které bylo v minulosti proslaveno zlatými doly.

Vzhledem k tomu, že na každé naši společené cestě s bráchou ochutnáváme místní speciality, na doporučení kamarádky prý musíme navštívit restauraci U Floriána, která nás přenese do doby králů a potulných rytířů. V atmosféře zájezdního středověkého hostince máme vyzkoušet některý z místních gastronomických divů. A světe div se - je to přesně, jak nám bylo slíbeno. Interiér je obložen tmavým dřevem a tapisériemi, servíruje se domácí chléb pečený ve zdejší peci a na čepu mají několik specialit chmelového moku. „Tak tohle je zakončení výletu, které si nechám líbit,“ říká spokojený brácha, když se usmívá nad kachním stehýnkem s červeným zelím a staročeskými lokši.

S plnými bříšky nám udělalo radost, že přímo od hostince jede každých 20 minut přímý autobus do Prahy na zastávku metra C Budějovická.

A abych nezapomněl, níže vám přikládám celou trasu zaznačenou v Mapách.

Tak výletu zdar a příští týden zase, brachu můj!