Botnsvatn - Jezero snů a skutečnosti

Po těch vyčerpávajících dnech si užívám vánek ve vlasech, zelené borůvčí a mech na břehu, v němž se mi boří nohy. A taky vůni moře, která sem čas od času zavane. Možná, až budu mít víc síly, vstanu, a jezero obejdu. Mělo by to jít, mělo by… Mělo?

Po sedmi dvanáctkách v kuchyni se těším na volný víkend - čas jen pro sebe. Jsou to už tři týdny, co jsem doletěl na mini letiště v Húsavíku a zatím jsem vzhledem k sezóně neměl ještě žádný víkend volno. Teď je ten čas ale konečně tady. Beru si trekové boty, moji oblíbenou větrovku a outdoorové kalhoty a v nohách konečně začínám cítit to vzrušení, že budou běhat zase volnou přírodou a ne jen od místa přípravy salátů ke konvektoru a zpět.

I zde, na hraně polárního kruhu, zapínám Mapy.com, které jsou mým souputníkem na cestách již od mých 14 let a prohledávám možné stezky, které vedou k nejkrásnějšímu jezeru v blízkosti města - Botnsvatn. Od blízkých přátel vím, že v okolí jdou zahlédnout i ohrožené druhy místních ptáků, a pokud budu dobře hledat, prý se tu zjevují elfové. Islandská víra v bytosti Matky přírody mě vždy fascinovala. I proto jsem pro svou letošní letní pracovní cestu vybral právě tento klenot severních vod Atlantiku.

Vybíhám a počasí mi dnes přeje. Poslední dny pršelo, a díky tomu je vzduch nádherně vlahý. Na cestu k jezeru jsem se rozhodl vydat severní stezkou, kam můžou až do poloviny i auta, a poté oběhnout celý obvod vodní plochy. Od kolegy Thordura jsem dostal za úkol zaznačit v Mapách malý vodopád na nejzazším výběžku jezera, aby tam ve svém volném čase mohl nafotit pár snímků pro jeho umělecký projekt, který tu v Húsavíku vytváří. Zpátky bych se pak rád dostal okolo říčky Búdará, jenž by mě měla dovést až k oceánu. Tato jižní stezka má název Botnsvatn path a v Mapách ji už přede mnou někdo vyznačil.

Jen co doběhnu menším svahem a několika serpentinami k ústí jezera, vím, že tenhle výlet bude delší, než jsem očekával. Krása zvedajících se svahů mi bere dech, a jejich odraz v poklidné hladině Botnsvatnu mě několikrát přikovávají na místě. Začínám na vlastní kůži rozumět fascinaci místních jejich magickou přírodou. Na jižní straně jezera se rozprostírají vysušená blata a k mému úžasu všude nacházím stovky hřibů, stejných jako znám od nás z lesa. V jednu chvíli víc fotím, než běžím, a nakonec se rozhodnu ještě jednou vystoupat na stezku nad severním břehem Botnsvatnu, odkud je výhled až do zátoky Skjálfandi.

Tohle místo si v mapách ukládám, a v duchu sám sobě slibuji, že až odtud budu za tři měsíce odjíždět, vyhlídku znovu navštívím a poděkuju odsud za všechny dary, kterých se mi dnes od Matky přírody dostalo.