Trackday Vysoké Mýto poprvé – očima blondýny

Nevíte, co je to trackday? Nebojte, já to před dvěma měsíci taky nevěděla. Trackday je akce, během které si můžete vyzkoušet jízdu na uzavřeném okruhu. A to jak v závodním, tak i běžném-sériovém autě. Přihlásíte se, zaplatíte (štědrý) poplatek a jezdíte, dokud vám nedojde benzín (nebo vás z okruhu nevyhodí, protože budou chtít jít spát). Trackday není jen pro závodníky, může na něj vyrazit v podstatě každý, kdo umí řídit auto. Výhodou uzavřeného okruhu je, že si můžete vyzkoušet limity svého auta a potrénovat řidičské schopnosti. Nikdo se na vás nebude blbě šklebit, když si pojedete vlastním tempem (překvapivě ani když jste blondýna). Důležité je dodržovat pravidla okruhu, koukat kolem sebe a uvolňovat dráhu rychlejším.

Sobota ráno. Výjimečně se budím ještě před budíkem. Nemůžu dospat. Těším se. A zároveň se trochu bojím, protože nevím, co mě čeká. Rychlá snídaně, sbalit sváču, nakopnout Passata v TDi a se závoďákem na vleku hurá do „Mejta“ (jak se říká u nás ve východních Čechách). Těším se ještě víc! Se závodním autem nemůžete do běžného provozu, takže tohle jedna z mála možností, jak ho prohnat. Když jsme přijeli na místo, už bylo devět hodin, takže na kruhu kroužila první auta. Shodili jsme závodní Pumu z vleku, šli se nahlásit a… hurá na to!

Na fotce vidíte startovní prostor. Tady počkáte, až vám vlajkodrž mávne, a můžete vyrazit na dráhu. Pochopitelně jsem se nejdřív takticky svezla jako spolujezdec, abych mohla nastudovat trať a všechna její zákoutí. První dvě tři kola jsme projeli na pohodu, abychom zahřáli kola a motor. Peťa, který tady už kdysi jezdil, si osvěžil ideální stopu a pak už jsme se do toho pustili naplno. Vím, že je skvělý řidič, takže když na to na úvodní rovince pořádně šlápnul, užívala jsem si jen neskutečné vzrušení a eufórii. Motor řval jak blázen, Petr krouhal jednu zatáčku za druhou a já se nemohla přestat usmívat. Bylo to boží! Po několika kolech jsme dali jedno pomalejší na dochlazení motoru a brzd a zajeli do zázemí.

Když auto vychladlo, byl čas na novou dávku adrenalinu. „Teď jedeš ty?“ ptá se mě Petr. Trochu nejistě přikývnu a usměju se. Srdce mám až v krku, ale už se skrz rám soukám za volant. Zapnout čtyřbodový pás, utáhnout, zopakovat si pořadí pedálů, nahodit motor a můžeme na start. Cestou slyším Petra, jak říká: „Ty vole, k čemu jsem se to nechal ukecat!“ Pozdě, hochu, říkám si vduchu.

Zelená vlajka se třepotá ve větru, mačkám spojku, zařazuju jedničku a vyrážím vstříc novému dobrodužství. Rovinka. Zrychluju. Blíží se první zatáčka. Petr mě varuje, že je zrádná a utahuje. OK. Brzdím si. Pozdě. Petr mě poprvé napomíná: „Brzdi, když máš kola v přímém směru, ne až když zatáčíš.“ OK. První zatáčka za námi, následuje obrácené esíčko, levotočivá pravoúhlá zatáčka a za ní ostrá pravá. „Nesejmi tu pneumatiku na vnitřní straně zatáčky, jinak půjdeme přes střechu,“ varuje mě důrazně Petr. Dík, to jsem fakt potřebovala slyšet, říkám si vduchu a přikyvuju, že jako beru na vědomí. Druhá rovinka, tentokrát mírně do kopce. Dva. Tři. Dvojitá zatáčka, pak pravá, esíčko a další pravá. Jsem nervózní, protože Petr je nervózní. Tu brzdím pozdě, tu nedržím volant oběma rukama, támhle mačkám plyn moc brzo. Uf. Moje nervy. Brzdím před levou vracečkou a za chvíli jsem zpět v prostoru cíle/startu. A jedeme znova.

Snažím se vstřebat všechny pokyny, které na mě Petr vyhrkl během prvních dvou kol. Ale stejně každou chvíli slyším. „Dřív brzdi!“ „Nemačkej ten plyn, když držíš spojku!“ „Drž ten volant, když neřadíš!“ „Víc doleva“ „BRZDI!!!“ „Takhle budem měnit brzdy hned!“ Začala mi z toho jít hlava kolem.

Abych to vysvětlila… závodní auto má mnohem choulostivější řízení a nemá ABS, proto vám neodpustí ani tu nejmenší chybičku. Nemůžete ho řídit stejně jako klasické seriově vyrobené auto. A už vůbec ne, když jedete v tempu a snažíte se držet ideální stopu. Mísily se ve mně rozporuplné pocity. Na jednu stranu nadšení z toho, že konečně řídím závodničku na okruhu, na stranu druhou jsem si připadala jako největší de.il, že ani neumím najet do zatáčky. Po pár dalších kolech jsem zamířila do zázemí.

Zaparkovala jsem, třesoucí se rukou vypnula motor a zpracovávala předchozích 10 minut. Vystoupila jsem z auta a v tu chvíli se mi chtělo brečet. Přišel šílený nápor emocí. Tak jsem se na tuhle chvíli těšila, ale představovala jsem si ji úplně jinak. Chápala jsem, že Petr všechny ty rady a výtky myslel dobře (alespoň pro svoje auto), ale ten tón, ten TÓN… Byla jsem z toho fakt v háji. Ani se mi nechtělo znovu řídit. Myslím si, že jsem celkem dobrý řidič, ale na okruhu je to něco úplně jiného. Musíte myslet na milion věcí najednou, hlídat si stopu, brzdit, když máte kola rovně (když jste začátečníci a nevíte, co děláte), držet volant neustále oběma rukama, nenechat si ho prokluzovat mezi prstama, nemačkat plyn, dokud nepustíte spojku, a do toho si ještě hlídat auta okolo, abyste nebrzdili rychlejší jezdce. Kdo to má všechno stíhat?

Příštích několik jízd jsem nechala řídit Petra. Snažila jsem se od něj nasát co nejvíc informací. Chtěla jsem, aby mi říkal co, proč a jak dělá, kudy, kam najet, kdy brzdit a kdy řadit. Překvapilo mě třeba, že jsme za celou dobu nejeli víc než na trojku. Pak (naštěstí) dorazili naši s bráchou s klukama, tak je Petr taky povozil po dráze. Vojtíšek byl nadšený stejně jako brácha. Štěpánek po dvou kolech říkal, že mu to „není příjemný“, a nevlastní otec po stejné době málem nechal snídani na palubovce.

Když rodinka odjela, odhodlala jsem se znovu sednout za volant. Vysvětlila jsem Petrovi, že mi nepomáhá, když po mně ječí, co jsem zase pos…kazila, ale že potřebuju, aby mi pomohl chybám předcházet… a mluvil na mě hezčím tónem. To hlavně! Měla jsem strach, že to bude stejná tragédie, já to po prvním kole vzdám a půjdu radši rovnou domů pěšky. Naštěstí jsme se s navigátorem na sedadle spolujezdce konečně sladili, já se přestala snažit jet za každou cenu rychle a místo toho jsem se soustředila na trať metr po metru.

Měla jsem štěstí, že se v tu dobu střídaly ranní a odpolední registrace (my měli celodenní), takže jsem měla dráhu půl hodiny jen pro sebe. Petr mi v klidu dával pokyny, já je v klidu plnila a všechno se zase začalo zalívat sluncem (doslova i obrazně). Konečně jsem pochopila většinu zatáček, brzdila včas a s rovnýma kolama, držela volant oběma rukama a UŽÍVALA SI TO. Dokonce jsem ze sedadla spolujezdce slyšela i pár pochval (není možné!). Jen ta první zatáčka mi ne a ne jít. Pořád jsem nevěděla, kde začít a kde přestat brzdit, aby mě nevynesla, nebo abych netrefila tu proklatou pneumatiku na vnitřní straně. Když jsem po půl hodině opět zajela „do boxu“, byla jsem nadšená. Takhle jsem si to představovala (dobře, představovala jsem si to o dost jednodušší, ale ten super dojem tam byl).

Zbytek dne už se odehrával v poklidu. Já jsem se snažila držet ideální stopu a nic zásadně nepokazit. Petr se úspěšně naháněl s mnohem silnějšími auty… A když jsme to kolem šesté hodiny balili, byli jsme oba úplně grogy. Ono se to nezdá, ale každá minuta na trati vyžaduje pekelné soustředění. Takže po cca 9 hodinách na okruhu a kolem auta jste rádi, že jste rádi.

Jako pasivní pozorovatel motorsportu jsem si neuměla představit, jak finančně náročný může být byť jen jeden jediný den na okruhu. Když vezmu v potaz cestu z Opavy do (Rychnova k našim a ráno do) Vysokého Mýta, celodenní startovné, opotřebování pneumatik, brzd, minimálně jednu nádrž 100oktanového benzínu a další opotřebované díly… pod 10K se náklady určitě nedostaly.

Když jsme se nedávno jako spolupořadatelé účastnili Rallye Vsetín, povzdechla jsem si, kdy budou na některém ze závodních aut naše jména, abychom se mohli účastnit aktivně, uzemnil mě Petr, že bychom museli mít na závodní víkend volných alespoň 60 tisíc korun . A to ještě za předpokladu, že bychom auto nikde nezrakvili. To je šílené. Ale na startovním poli je to často znát. V závodech nejezdí jen talentovaní mladí kluci, ale především ti, „co na to mají“. Taťkové s pěstovanými pupíky a „rolexkami“ na zápěstí, kteří často končí hluboko v poli. Nikoho nesoudím. Mít prachy, tak se o to 35. místo přetahuju s nima.

Takže pokud by se mezi čtenáři našel nějaký sponzor, který by chtěl splnit sen jedné šílené blondýně za volantem, pište, volejte, faxujte, určitě se nějak domluvíme.