VHS návraty: Maniac Cop aneb Když se město stává nelidským monstrem

Než jsem se tehdy v červnu v roce 1992 doma posadil k promítání filmu Maniac Cop (1988) režiséra Williama Lustiga, vzýval jsem cestou domů z videopůjčovny posvátnou hrůzu, k čemuž mé maličkosti prozatím postačil už jen drsný název filmu a strašidelný obal videokazety. Samozřejmě, po skončení závěrečných titulků jsem mohl spokojeně vrnět ve vzpomínce na právě promítnutý biják a hrdě konstatovat, že jsem dostal kýženou a nešizenou porci typického béčkového akčního hororu. Ale to nebylo rozhodně všechno. Maniac Cop je totiž daleko více než jen zdařilý popkulturní pokus o vystrašení diváků. Temná pecka o vraždícím policistovi je v neposlední řadě nesmírně povedená, skoro až podvratná a satirická reflexe temných stránek společnosti, jež v mé duši navěky zanechala trpký pocit blíže nespecifikovatelného znepokojení.

Scénář Larryho Cohena diváka zavádí do neúprosného New Yorku, přímo do srdce Manhattanu, kde ve všeobecném víru zmatku a strachu řádí tajemný vrah Matt Cordell – nespravedlivě obviněný a odsouzený policista.

Úvodní mrazivá scéna je jak rána pěstí do obličeje - zachycuje ženu prchající před pokusem o znásilnění, až na konci tmou zahaleného parku spatří spásu – uniformovaného policistu… Sekvence má správné tempo, téměř dokumentární kameru, i po opakovaném shlédnutí celého filmu dokáže být pokaždé extrémně znepokojivá a hned zkraje jasně nastavuje nervózní tón celého filmu – v tomto světě je každá postava potenciální oběť i viník zároveň. Zde se rozvíjí téma nedůvěry: kdo pomůže, když mají strážci zákona více společného s vrahy než (nejen) se svými potenciálními oběťmi? Kdo stojí na té správné straně? Cohenova povedená satira tak zcela obnažuje lidskou pasivitu a bezohlednost ve stavu momentální bezmocnosti na straně jedné, a v boji o spravedlnost na straně druhé, což je ve své podstatě nadmíru děsivé a neútěšné.

Samotný děj toho příliš zajímavého nepřináší. Vše je striktně podřízeno pátraní po tajemném vrahovi nejprve za pomoci detektiva Franka McCraee (Tom Atkins) a Theresy Malloryové (Laurene Landon), později po Frankově vraždě i pochůzkáře Forresta (Bruce Campbell). V poslední třetině film ještě nabídne ostrý přímý duel mezi Forrestem a extrémně zjizveným maniakálním policistou Cordellem (Robert Z'Dar), což zdánlivě oslabuje jinak skvělé ambice snímku. Nepopiratelná snaha a schopnost tvůrců kombinovat cynický humor s explicitním násilím je evidentní, přesto vrcholným zážitkem z filmu nadále zůstává již zmíněný omračující pocit beznaděje.

William Lustig, jehož režisérský styl je znám pro surové ztvárnění násilí, klade často důraz na brutální realismus, který se ladně prolíná s vlastním šarmem jakéhosi podivína filmového průmyslu. Cinematografie filmu, i když často drsná a nemilosrdná, exceluje ve vytváření atmosféry stísněnosti a odcizení. Lustig se neklidnými záběry opírá o temné ulice města, které se tím stává další důležitou filmovou postavou. Výprava skvěle vystihuje surovou podstatu New Yorku v pozdních 80. letech.

Bruce Campbell v roli detektiva Forresta se někomu může zdát nepatřičný v této brutální metamorfóze, nicméně jeho charisma je natolik nepopiratelné, že je díky strohému, zneklidňujícímu pohledu přesvědčivý nejen ve chvílích hororového šílenství, ale i ve chvílích nekorektního odlehčení, díky čemuž dokáže úspěšně vyvažovat dramatické a komické momenty a navigovat diváka do osidel pochybností.

Hlavní záporák Robert Z'Dar jako „Maniac Cop“ je s hlubokými jizvami v obličeji opravdu nezapomenutelný. Je dokonalým ztělesněním čiré hrůzy v jedinečné kombinaci profese, motivace a fyzického vzhledu, jakkoliv klišovitě může takové označení pokaždé vyznít. Ovšem tím, jak je postava Matta Cordella napsaná a ztvárněná, pravidelně osciluje mezi děsivým a absurdním, což divákovi umožní cenný pohled na zažitý a nudný archetyp hororového zabijáka.

Herecké výkony ostatních jsou zde sice obecně dobré, ale také nelze přehlédnout některé nedostatky. Asi nejpalčivějším problémem v tomto smyslu jsou bezesporu dialogy, které sice nejsou vyložené tupé jak to u podobných produkcí bývá zvykem, ale jsou až příliš umělé/křečovité, což odvádí pozornost od jinak zajímavého narativu.

Maniac Cop není pouhou žánrovou oddechovkou; je to film, který i přes všechny své nedostatky není jen další řadový film o temném zabijákovi, ale nutí vás přemýšlet o povaze zla a o tom, co se děje, když najednou máte možnost pocítit temnou sílu na první pohled kladných hrdinů.

Filmový příběh Matta Cordella je fascinující analýza důvěry, strachu a korupce ve společnosti. A i když po sobě Cordell kromě mrtvol zanechává otazníky a pocit frustrace z nemožnosti postavit se systému, myšlenka, že jednotlivci mají obrovskou moc ničit a ochraňovat, je oním pravým jádrem příběhu. I dnes, po více než třiceti letech, se nám jeho poselství připomíná – je to dílo, které neustále zůstává relevantní a neúprosně aktuální. Rádoby zábavná akce se zde proměňuje na memento mori pro občanskou angažovanost.

V roce 1990 bylo natočeno pokračování Maniac Cop 2 a o dva roky později Maniac Cop III: Badge of Silence, které kvalit původního filmu nedosahovaly, přesto mají své stálé místo v srdcích fanoušků jako součást třídílné série. V úplném výčtu ještě chybí amatérský tříminutový pokus z roku 2008, ale fanoušci ho nikdy nevzali na milost. Od té doby se po Cordellovi slehla zem. Až rok 2017 přinesl velkou naději, že by mohl být natočený remake, ale k tomu dosud nedošlo. Úplně stejně později dopadla snaha o znovuoživení zašlé slávy v rámci televizní série. Mnozí příznivci se nechali slyšet, že smrtí dosud jediného představitele celovečerní verze Maniac Copa v roce 2015 současně definitivně skončil i příběh Matta Cordella/Roberta Z'Dara.

Zdroj: https://www.imdb.com/title/tt0095583/