Článek
Brdy nejsou hory, tak jak je většina z nás vnímá. Nejsou tu skalnaté štíty, ani hluboká údolí, nehrozí tady laviny. Už slovo „brdo“ znamená ve staroslověnštině „zalesněný kopec“ - a takových jsou Brdy plné. Nejvyšší Tok měří 865 metrů a jeho vrchol je tak nenápadný, že kdyby vedle lesní cesty nestál v hromadě kamení kříž, člověk by si ani nevšiml, že právě stojí na střeše středních Čech.
Přes osm set metrů má ještě pár brdských hor, použiju-li toto slovo. Například Třemšín s nádhernou kaplí kousek pod vrcholem. Nebo Praha, Malý Tok, Brdce či Paterák. A také Jordán, jenž dal jméno ploše, na kterou dlouhá desetiletí dopadaly dělostřelecké granáty při cvičných střelbách. A právě na dopadové ploše Jordán je Houpák, další z brdských vrcholů - a na něm pěchotní srub CE zvaný Benešák, ke kterému vás vezmu.
I na začátku zimy má Houpák velké kouzlo.
Já sám jsem u něj i na něm od roku 2016, kdy se vojenský újezd v Brdech otevřel veřejnosti, stál několikrát. Zážitek to byl a je pokaždé mimořádně silný. Na podzim, když rozkvetou vřesy, tu vládne fialová. Na začátku zimy, než napadne sníh, ji nahradí rezavá, to když květy vřesu odumřou. Na jaře a v létě se Houpák obleče do zelené - tráva i listnaté stromy v lesích na okolních kopcích jsou plné síly. Těžko bych za sebe vybral, kdy sem jezdím nejraději.
Ale zpátky k pěchotnímu srubu CE zvanému Benešák. Ten na Houpáku stojí od třicátých let minulého století. A stojí doteď, přesto, že od svých prvních dnů byl určen k likvidaci. Měla na něm být otestována odolnost vojenských opevnění, která Československo budovalo před druhou světovou válkou v pohraničí. Vojáci na něj pálili z pěchotních zbraní i děl, použit byl i skutečný kanón - třiceticentimetrový moždíř.
Benešák vydržel vše a vydržel i pokusy o rozstřílení v časech, kdy v brdském újezdu cvičila armáda v době studené války a Brdy byly přísně střeženým prostorem, kam noha běžného člověka nesměla vkročit. V blízkém okolí Benešáku zůstalo zachováno také několik menších bunkrů, na vyvýšeném místě směrem k Toku stojí i pixla, pozorovatelna, kterou tu postavili za války Němci. Od ní pořídíte asi ty nejfotogeničtější snímky Benešáku, za kterým se od obzoru k obzoru táhnou zalesněné vrcholy Brd.
Jedna z cest na Houpák vede kolem nenápadného vrcholu Toku.
Nejlepší cesta na Houpák? Nic takového neexistuje. Ať už jdete od severu z Malé Vísky kolem Jindřichovy skály nebo z Obecnice po hřebeni Toku, pokaždé jdete celou dobu s úžasem ve tváři i srdci. Nebo aspoň já to tak mám. Krajina na dopadových plochách je pro mě až neuvěřitelná krásná, v Česku jsem zatím nenašel podobnou. Místa „poničená“ desítkami let dělostřelecké palby a následnými požáry, se proměnila v unikátní ekosystém, který v mnohém připomíná tundru. Z rostlin jsou tu nejhojnější vřes, borůvky, brusinky a na vlhkých místech se uchytily masožravé rosnatky.
Doma tu jsou i vzácné druhy živočichů - prehistorický listonoh, žábronožky, ohrožený skokan ostronosý, kterého jsem jinak viděl snad jen na soběslavských blatech. Za slunných dnů není problém potkat zmiji vyhřívající se na holých plochách mezi keříky vřesu.
Houpák a jeho okolí jsou desítkami let trvající přítomností armády „poznamenány“ i jinak. Díky tomu, že ve vojenském prostoru nebyla žádná lidská sídla, je tu v noci skutečná tma. A stejně tak, když je ticho, je tu opravdu ticho. A stále i relativně prázdno - není tu žádné občerstvení, cesta sem je dlouhá, dojet na Houpák autem a pořídit pár fotek na sociální sítě se nedá. Tedy dá, ale nesmí. Naštěstí.
Na Houpáku stojí každý pohled za to.
Když se ale přemůžete a na Tok, Jordán a Houpák se vypravíte po svých nebo na kole, objevíte jedny z nejpozoruhodnějších míst v Česku vůbec. Jen prosím, až tu budete, choďte a jezděte výhradně po značených cestách - dopadové plochy nejsou ani dnes zcela vyčištěné od nevybuchlé munice.
