Invaze pod hladinou. Původní druhy bojují v českých řekách o přežití

Svět pod hladinou, tak jak ho znali ještě otcové a dědové dnešních padesátníků – včetně mě –, se proměnil v bojiště, ve kterém vetřelci z Asie a Ameriky decimují naše původní druhy. Boj je krvavý, ale tichý. Ryby jsou němé a nedokážou křičet o pomoc. Pod hladinou se odehrává dramatická proměna, kterou běžný člověk ze břehu nevidí.

Ani já jsem ještě před měsícem netušil, jak vážná situace je. Stačila jedna naučná vycházka k Lužnici a Černovickému potoku v jihočeské Soběslavi se zoologem Davidem Fischerem a pročtení jeho nové knihy Mihule, ryby, obojživelníci a plazi Táborska. Můj pohled se během několika dnů změnil ze „skoro vše je v pořádku“ na „jsme opravdu krůček od katastrofy“.

Netvrdím, že stejná situace panuje v Česku všude. Problémy s invazními druhy ale řeší prakticky všechny významnější toky. Já se budu držet především Lužnice a jejích přítoků – znám je nejlépe, žiji v jejich sousedství.

V Lužnici se výrazně mění druhová skladba, a to ve prospěch invazních druhů. Typickým a laické veřejnosti dobře známým příkladem je americký rak pruhovaný. Ten je dnes na Lužnici dominantní, když račím morem zdecimoval populaci našich domácích raků – raka říčního a raka kamenáče.

Neskutečnou pohromou jsou tady také už před desetiletími do Česka přivezení sumeček americký a černý – mají nezřízený apetit a sežerou prakticky všechno, na co přijdou. Jestli by se v souvislosti s vodou dalo mluvit o spálené zemi, zůstává spálená země právě po nich.

David Fischer při přírodovědné vycházce v červnu 2026 připomněl událost, ke které došlo po roce 2000 na Borkovických blatech. Tehdy kdosi dostal nápad, že osídlí „mrtvou“ (ve smyslu neobydlenou rybami) pískovnu Jitra právě sumečky. Co následovalo? Během několika let žraví sumečci prakticky zlikvidovali místní populaci čolků.

Když byla pískovna v roce 2010 vypuštěna a sumečci v počtu vyšších tisíců odloveni, bylo v útrobách 31 namátkou vybraných sumečků nalezeno 18 dospělých čolků obecných a jeden nedospělý sumeček – ani kanibalismus jim tak není cizí. Snad ani není třeba dodávat, jak velký zásah do zdejšího ekosystému to znamenalo. Na začátku byl přitom bohulibý záměr – oživit „mrtvou“ vodu. Mimochodem, vše je zdokumentováno i ve Fischerově knize, kterou jsem v úvodu zmínil.

Velké škody působí na Lužnici i střevlička východní. Malá nenápadná rybka dorůstající sotva deseti centimetrů ohrožuje naše původní druhy hned několika způsoby. Za prvé, má stejně nezřízený apetit jako sumeček a její hejna dokážou během krátké doby zkonzumovat většinu zooplanktonu – plůdek našich druhů ryb tím přichází o hlavní zdroj potravy. Za druhé, střevlička je imunním přenašečem smrtícího jednobuněčného parazita Sphaerothecum destruens. Když se pak setká s u nás domácí slunkou obecnou, parazit přeskočí a způsobí u ní stoprocentní neplodnost a rychlý úhyn.

Za třetí, střevlička dokáže zabít i dospělé kusy velkých druhů ryb, například kapra. Tak dlouho je trpělivě okusuje a zbavuje ochranného slizu, až se jim vzniklé rány zanítí a ryba umírá na infekce či plísně.

Další vetřelec, který nezná s původními obyvateli našich vod slitování? Slunečnice pestrá pochází stejně jako sumečci ze severní Ameriky a často bývá ozdobou zahradních jezírek a akvárií. Jakmile se ale dostane do volné přírody – a my jsme jich v Černovickém potoce vylovili hned několik –, mění se v nelítostného predátora. Specializuje se na jikry a rybí potěr, dokáže velmi rychle zastavit přirozenou reprodukci našich původních druhů. Své jikry stráží naopak s až fanatickou urputností. Navíc bez problémů snáší vysoké teploty i nedostatek kyslíku ve vodě.

Výčet nicméně ještě nekončí. Kvůli nebezpečnému vetřelci, škeblici asijské, se na pokraji vyhynutí ocitla hořavka hořká – drobná rybka s naprosto unikátním způsobem rozmnožování. Dlouhým kladélkem vkládá jikry do žaber škeblí a velevrubů, kde pak plůdek v oboustranně prospěšné symbióze roste. Škeblice, která i na Lužnici vytlačuje původní druhy našich škeblí, je ale pro hořavku naprostou pohromou – její jikry ze svých žáber vypudí a zahubí, navíc hořavku využívá jako hostitele pro vlastní larvy – glochidie.

Kapitolou samou pro sebe je asijský karas stříbřitý. Na první pohled vypadá jako běžná bílá ryba, ve skutečnosti ale patří k největším hrozbám pro našeho původního karase obecného. Na Lužnici i v přilehlých zatopených pískovnách ho už dokázal téměř kompletně vyhubit. Nekonkuruje mu jen v boji o potravu. Využívá totiž mimořádně účinnou rozmnožovací strategii zvanou gynogeneze. Laicky řečeno, samice karase stříbřitého nepotřebují samce vlastního druhu. Využijí mlíčí jiných kaprovitých ryb, které pouze nastartuje vývoj jiker. Genetická informace samce se ale neuplatní a narodí se další samice – genetické kopie své matky. Další karas stříbřitý.

Podle toho, co jsem dosud napsal, to může vypadat, že boj našich původních druhů ryb, obojživelníků a měkkýšů s invazními druhy je prohraný. Není. I já osobně vidím světlo na konci tunelu – moderní říční management a jeho mnohdy a mnohde již úspěšnou snahu vrátit tokům jejich přirozenou podobu, budovat rybí přechody, obnovovat meandry, tůně i mokřady a dát tak původním druhům šanci znovu získat ztracená území.

Věřím, že se to podaří. Jinak se může stát, že už naše děti nebo jejich děti budou mnohé původní obyvatele českých řek znát jen z fotografií, knih a muzejních expozic.

Zdroje a další studijní materiály pro vás: