Článek
Genealogii neboli „pomocnou vědu historickou a biologickou, která se zabývá zkoumáním příbuzenských vztahů a posloupností generací mezi lidmi“, laicky řečeno „nauku o rodokmenu“ jsem poprvé potkal před šesti lety. Jako všichni jsem tehdy seděl zavřený doma, sledoval s obavami zpravodajství, hledal na sobě příznaky nemoci, která se z epidemie proměnila v pandemii, a snažil se přijít na jiné myšlenky.
Od té doby se věnuji pátrání v naší rodinné historii nárazově, ale setrvale. Jako doma jsem v eBadatelnách všech SOA (státních oblastních archivů). Hledal jsem v Rakousku, Polsku, na Slovensku, všude tam, kam mě vedly indicie. Práce amatérského detektiva v rodových liniích se mi stala návykovou. Jsem závislý jako každý, kdo si s rodokmeny začal a po prvním nezdaru neskončil – genealogie je pro mě zábava, napětí a vzrušení, když se daří. A někdy i vztek a rozčarování, když nejde vše podle plánu a člověk se ztratí v kurentu nebo chybí „jeho“ stránka v matrice.
V jednu chvíli pak ale přestalo stačit vědět, že moji předci byli. Zatoužil jsem poznat, kdo byli. A tak to mám doteď. Matriky, staré sčítací archy, soupisy poddaných nebo urbáře už nebyly hlavními zdroji pátrání a nastoupily pokročilejší „detektivní metody“ – výslechy příbuzných, lustrace obecních, školních nebo třeba spolkových kronik, vojenské matriky, vytěžování dobového tisku. A z dávno zesnulých předků se začali stávat živí lidé.
Tak třeba moje babička z otcovy strany. Kdybych nepátral po jejích osudech, jen těžko bych se dozvěděl, že za války sloužila v rodině herce Bohuše Záhorského – slavného představitele intrikánského komořího Langa z Císařova pekaře nebo krále ze Šíleně smutné princezny. Nedozvěděl bych se ani to, jak k Záhorským chodil Vlasta Burian a v nebezpečné době předváděl legendární scénku, při které zvedá pravici a říká: „Takhle vysoko skáče radostí můj pes, když se vracím domů.“ Že nešlo ani tak o psa, ale o zesměšnění jistého křiklouna s úzkým knírkem, bylo jasné tehdy i dnes.
Druhý příklad? Je z matčiny strany a je pořádně zamotaný. Její rodné příjmení Kolminovská napovídá, že kořeny rodiny, která žila u Slaného nedaleko Lidic, sahají možná do Polska. Koneckonců, už v dětství se u nás vyprávěla historka, která to „potvrzovala“. Naším předkem byl prý syn zchudlých polských šlechticů, který utíkal z domova před nechtěným sňatkem pro peníze. Namířeno měl do Paříže, ale u Slaného pod ním vyčerpáním padl kůň. A protože na nového neměl peníze a ani dostavník nebyl zadarmo, zůstal.
Skutečnost byla bohužel jiná, příslib „modré krve“, šlechtického titulu a rodového sídla na Baltu se nepotvrdil. Polský původ nicméně ano – o mém praprapradědečkovi se ve staré matrice píše jako o „nádeníkovi a Polákovi z Galicie, narozeném v roce 1776“. Jmenoval se Stanislaw Golmiowski, po roce 1800 mu ale už říkali Holub, nakonec se z něj stal Kolminovský. Oženil se v jednačtyřiceti, zplodil několik dětí – a každé mělo příjmení podle toho, jak si zrovna říkal jejich otec.
Můžu se tak divit zmatku v hlavě faráře, který, když zapisoval do knihy oddaných sňatek Stanislawova syna a mého prapradědečka Jindřicha, poznamenal: „Holub (vůbec Kolminovský, vlastně Golmiowský) vysloužilý vojín a havíř z Kolče“? A můžu se divit zmatku v hlavě své, když jsem Jindřicha nemohl dlouho vypátrat? Tedy, nemohl, vypátral jsem ho, ale pouze v knize úmrtí. Věděl jsem tak, v kolika letech zemřel a kdy se tak asi narodil, ale žádný záznam o narození Jindřicha Kolminovského v matričních knihách kolem roku 1830 prostě nebyl.
Nakonec pomohla náhoda a já našel Jindřicha narozeného jako Holuba. Všechno do sebe zapadlo, kruh se uzavřel a amatérský genealog ve mně pocítil stav nadpozemské blaženosti. Ne poprvé, ne naposledy. Genealogie totiž není nuda, ale velké dobrodružství.
