Koza nad klenotnicí, kbelík místo záchodu. I to je příběh soběslavské městské věže

Městská věž, to je dominanta snad každého českého města. Nejinak je tomu v Soběslavi. Stojí „přilepena“ ke kostelu sv. Petra a Pavla v severní části soběslavského náměstí a díky své výšce 68 metrů je nejvýraznějším orientačním bodem ve městě. Vidět je ze Svákova, od betonové Muchomůrky nad Novým rybníkem, od soutoku Černovického potoka s Lužnicí i z dálnice, která vede kousek od Soběslavi. Výhled z ní si ale užijete jen po omezenou část roku, a to hlavně v době letních prázdnin, kdy je veřejnosti přístupná každý den od 9 do 17 hodin.

Coby člověk, který nedaleko Soběslavi vyrostl a po letech strávených v Praze se do ní v roce 2008 vrátil, doporučuji výstup na soběslavskou městskou věž ne všemi deseti, ale hned všemi dvaceti. Je to velký zážitek, byť poněkud krkolomný a ne pro každého. Už točité, úzké a vysoké kamenné schody v dolní části věže prověří fyzičku, navíc se není čeho chytit a přitáhnout – chybí zábradlí. Nevešlo se.

Pokud máte problémy s pohyblivostí a klouby, trpíte srdečním onemocněním nebo dýchacími potížemi – návštěvu nedoporučuji. Stejně tak – malé děti, které samy ještě bezpečně nechodí, do věže také neberte. Já sám jsem se nahoru s dětmi poprvé vypravil, když jim bylo pět.

Ale zpět do věže. Až dorazíte do malé místnůstky, kde se prodávají vstupenky na vyhlídkový ochoz, budete mít chvilku na vydýchání. Ta nejnáročnější část výstupu vás ale ještě čeká. Točité schodiště přejde v dřevěné schody, které stoupají už jako klasické schodiště, ale čím jste výš, tím častěji se v přechodech mezi patry objevují stále záludnější překážky – zúžená místa či snížený podhled, kde člověk chtě nechtě musí jít v předklonu. V místě, kde budete míjet největší soběslavský zvon (Petr a Pavel), který je na svém místě už od 15. století a nebyl zrekvírován ani císařskou armádou za první světové války, ani wehrmachtem za Protektorátu, začínají schody připomínat spíše žebřík.

Ale to už jste prakticky v cíli – ve výšce přibližně 44 metrů. Výhled na Soběslav a okolí je odtud úžasný. Celé historické jádro města máte jako na dlani. Na jihu kostel svatého Víta s bílou věžičkou, jehož historie je velmi pohnutá. Po husitských válkách býval seníkem, po josefínských reformách byl přestavěn na obytný dům, teprve na začátku 20. století jej soběslavští vykoupili a přestavěli zpět na kostel.

Směrem severozápadním je bývalý Rožmberský hrad, na kterém byl jistý čas vězněn i český král Václav IV. – dnes je tu kulturní dům s městskou knihovnou, která má podobu obřího skleněného kontejneru vestavěného do ruin severního křídla hradu. Knihovnu navštivte, nic podobného jinde neuvidíte.

Přímo pod věží se rozkládá hlavní a vlastně jediné soběslavské náměstí. Ještě poměrně nedávno, po druhé světové válce, se přes něj jezdilo úhlopříčně, dnes se objíždí kolem dokola po jednosměrném kruhovém objezdu. Před několika lety z něj pak zmizela většina parkovacích míst. Naopak přibyl dřevěný stánek, kde se místní scházejí k posezení u piva z lokálního pivovaru a kde se pořádají kulturní a společenské akce.

Nahoře ve věži se nezapomeňte zastavit také u světničky, ve které bydleli soběslavští hlásní. Těžko si představit, jak náročný život to byl, například například hlásný Ferdinand Lintner tu bydlel s desetičlennou rodinou ještě v roce 1911. Už jen každodenní sestup a výstup po 165 schodech, které bývaly nejspíše v horším stavu než dnes, musel být mimořádně složitý. Topilo se v kamnech, jejichž kouřovod byl vyveden skrze velkou báň. Záchod nahoře nebyl, chodilo se do kbelíku, který se plný spouštěl po severní straně věže dolů na zem.

Na informačním panelu u vstupu do světničky se člověk dozví i další dnes už těžko uvěřitelná fakta. Například poslední hlásný, pan Václav Červenka, který žil ve věži po roce 1932, choval v mezipatře pod hodinovým strojem nad klenotnicí domácí zvířectvo – kozu, drůbež a „jinou domácí havěť.“

Zastavme se ještě na chvíli u právě zmíněné klenotnice – ta je dokladem toho, že mnohé historické poklady čekají na své objevení desetiletí i staletí, byť jsou každému na očích. Právě v místnosti, která stropem sousedila s „věžním chlévem“ pana Červenky, byla poměrně nedávno v zapomenutém kusu nábytku rozpoznána gotická skříň, kde měšťané schraňovali důležité listiny a smlouvy.

Poté, co město Soběslav zvolilo pro uchovávání listin a dalších cenností modernější formu, byla skříň… zapomenuta. Snesena dolů byla teprve v roce 2013 a po zrestaurování, kdy byla opatřena novou římsou, kováním a zámkem, se stala ozdobou stálé expozice Blatského muzea v Rožmberském domě.

Tam se za ní vydejte, až sestoupíte z věže a osvěžíte se na náměstí u dřevěného stánku. Domácí limonádou, dobrou kávu či Ježibabou z lokálního pivovaru.

Vybrané zdroje: