Článek
Lužnice. Její jméno zní tak nádherně česky. Slyšíte to? Luž-ni-ce. Řeka, která se pravidelně rozlévá do krajiny. Já sám jsem k Lužnici značně nekritický, žiju v Soběslavi, kde už teče tak pomalu, že člověk, který není místní, skoro nepozná, jakým směrem proudí – když se do hladiny opře silnější vítr, vypadá to, že teče od severu k jihu, i když ve skutečnosti je to naopak.
Lužnice je i královskou řekou vodáků. Suchdol nad Lužnicí, Majdalena, úsek mezi Táborem a Bechyní vedoucí divokými kaňony a kolem hradů Příběnice či Dobronice - kdo někdy zažil, jaké je to být háčkem či kormidelníkem, ví, o čem je řeč. V létě často právě před Bechyní vodáky potkávám – rodiče s dětmi, páry mladé i staré, jen málokdo je na lodi sám. Vždycky si zamáváme na pozdrav – oni na vodě, já na břehu, oni plují po proudu, já jdu Stezkou Lužnice k Táboru opačným směrem.
Dnes vás ale vezmu na místa, kde příběh řeky Lužnice začíná. Množné číslo je tu správně, Lužnice má prameny dva - český a rakouský. Jen jeden je ale originál – a když řeknu, že na začátku se řeka, která je pro našince řekou „tak českou, jak českou jen může být“, jmenuje Lainsitz, je zřejmé, kde má Lužnice svůj začátek.
Ve stráni kousek od rakouského pramene Lužnice roste vzácná dřípatka.
Ano, Lužnice pramení za hranicemi, v rakouské části Novohradských hor, v severním svahu hory Eichelberg, v nadmořské výšce 970 metrů. Zprvu nenápadný pramínek je pak kousek od lesní cesty sveden do vyzděné studánky se sedlovou střechou. Podle mě je toto jediné místo, kde se není třeba bát z Lužnice napít. Dejte si pár doušků, dáte mi za pravdu. Mimochodem, když přímo u studánky nenajdete hrneček, přes cestu stojí přístřešek, kde jich na stole vždycky pár je. Malý tip – až si odpočinete, pozorně se rozhlédněte kolem, my kousek od rakouského pramene Lužnice objevili vzácné dřípatky horské. Samozřejmě, nekvetou celý rok, v květnu na ně ale s velkou pravděpodobností narazíte.
Víme už, kde je pravý pramen řeky, kterou v Česku považujeme za bytostně „naši“. Kudy k němu? Nejsnáze asi po červené turistické značce z rakouské obce Karlstift. Mnohem záživnější, i když delší, je ale cesta z české strany – z Pohoří na Šumavě, odkud se k prameni dostanete přes turistický hraniční přechod. Nejdřív se vydejte po zelené, od hranice pak pokračujte po červené. Cesta vede kus po prašné cestě, kus po asfaltu, nakonec vás čeká mírné stoupání lesem. Nečekejte ale nic, co by průměrně zdatný turista nezvládl.
Zřícený kostel v Pohoří je mementem dob nedávných.
Zastavme se na chvíli v obci, kde naše výprava k prameni Lužnice začíná. Pohoří na Šumavě je poznamenané dějinami 20. století podobně tragicky jako většina sídel na česko-rakouské a česko-německé hranici. Ještě po první světové válce v prosperující obci, která nesla německé jméno Buchers, žilo na 1300 obyvatel, z toho tisícovka německé národnosti. Po vzniku Československa se stala obec poslední na české straně, v roce 1923 pak byla od stolu přejmenována na Pohoří na Šumavě, byť na Šumavu je to odtud dost daleko – Pohoří leží v horách Novohradských.
Po druhé světové válce a komunistickém převratu zůstalo Pohoří v neprodyšně uzavřeném pásmu před zadrátovanou hranicí – už v roce 1951 tu zbylo posledních 70 stálých obyvatel.
Nakonec obec pozřel zub času. Zůstal jen kostel, který z větší části těsně před sanací v roce 1999 spadl. Zbylé části byly zakonzervovány a dnes slouží jako místo setkávání lidí z Česka a Rakouska. Za návštěvu rozhodně stojí i starý bucherský hřbitov s opuštěnými kříži, obehnaný polorozpadlou zdí, doporučuji i výšlap na Kamenec, nejvyšší horu Novohradek, která leží téměř na hranici. Cestou potkáte i jeden z největších zeravů (túje) na českém území.
Český pramen Lužnice je dílem nadšenců. Takto vypadal v roce 2023.
Abych nezapomněl, slíbil jsem i návštěvu českého, nepravého pramene Lužnice. Na ten narazíte cestou k rakouskému prameni prakticky „na čáře“ – stačí z cesty z Pohoří k hranici odbočit přibližně padesát metrů před hraničními cedulemi doleva a přes louku dojít k malému lesíku. Český pramen Lužnice vytvořili nadšenci na místě pramene prvního z českých přítoků Lužnice v polovině devadesátých let, kdy Česká republika ještě nebyla součástí Schengenu a dostat se z Pohoří k rakouskému „originálu“ nebylo tak snadné jako dnes.
Mně český pramen Lužnice příliš neoslovil, ale návštěvu doporučuji – koneckonců, cestou z Pohoří k pravému prameni do Rakouska půjdete kolem něj.
Zdroje a inspirace:
