Článek
„Super, jsme tady všichni, vlak jede za deset minut.“
Do mé první „hřebenovky pro přátele“ Třístoličník–Plechý zbývala chvilka. Bylo po sedmé ráno, třetí srpnová sobota a vypadalo to, že bude jasno.
„Snad bude pěkně i nahoře,“ rozhlédl jsem se po skupince těch, kdo slíbili účast a svůj slib dodrželi. Manželka, její kamarádka, další kamarádka s přítelem a já – z původních „moc se těším, na mě se můžeš spolehnout“ nás zbylo jen pár. Někdo musel na poslední chvíli „tam“, někomu dalšímu do treku vlezlo „to“, někdo ještě další se vymluvil na „tamto“.
Nás, co jsme zbyli, čekal přesun vlakem do Nového Údolí, kde začínala naše přibližně 25 km dlouhá túra po jižním hřebeni Šumavy. Nové údolí je místo, kde končí koleje na Západ, protože je komunisti po Únoru vytrhali. A po Listopadu už nebyl nikdo, kdo je vrátil zpátky na jejich místo. Nebylo vlastně proč je vracet – koleje, které vedly až do Pasova, už dávno odvezli do sběru i za hranicí.
„Nové Údolí, konečná stanice…“ …vítej v ráji, chce se mi dodat pokaždé, když v Novém údolí z vlaku vystoupím. Opravdu, zapomenuté nádraží a hory kolem jsou i dneska, kdy Šumava bez lidí je už jen zbožné přání, pořád rájem pro ty, kdo se chtějí toulat a být přitom sami. Nebo skoro sami. Lidí tu potkáš málo, nejsou tu atrakce, které by přilákaly davy – a šplhat nahoru příkrou pěšinou po hranici na Třístoličník se chce jen nadšencům.
Městečko Haidmühle rád navštívím i jindy než při výšlapu na Třístoličník.
My ale tentokrát museli jinudy – po deštích a polomech byla v lesích těžká technika a cesta po hranici byla zavřená. Vydali jsme se oklikou – přes bavorské Haidmühle, malebné městečko, kam je z Nového Údolí co by kamenem dohodil. Dva kilometry, spíš o trochu míň.
Vyšli jsme chvilku po osmé. Rozloučil jsem se se Studenou Vltavou, nad kterou se válel ranní opar, udělal pár obrázků hraničního sloupu a kamenů, protože „hraničáky a smírčáky“ nevynechám nikde, a pak mě nohy nesly do Německa. Haidmühle nás přivítalo zvoněním – na kraji města se v ohradě páslo stádo krav se zvonci na krku. Brzy jsme prošli kolem kostela sv. Maxmiliána a pak už cesta vedla ven z města kolem kaple Svaté Marie u Železného plotu.
A právě u St. Marien-Kapelle to všechno začalo. Nebo možná kousek za ní, kde cesta pozvolna začínala stoupat. „Přidejme do kroku,“ řekl jsem, „ať jsme zpátky v Nové Peci včas.“ Ostatní do kroku přidali. Já ne. Nešlo to. Nohy jsem měl jako v medu a cítil jsem, že už na začátku, na místě, kde se to rozhodně stát nemělo, mi došla šťáva. A taky sodík, draslík, hořčík a všechna ta další chemie, která, když si ji nehlídáš, ti vezme sílu, nechá křeče, ať tě koušou do lýtek, a vůbec nadělá v těle paseku. Za chvilku už jsem na skupinku vzdalující se vepředu mával: „Běžte dál, pořád nahoru, tady není kde se ztratit.“
V půlce cesty na Třístoličník už jsme šli jen ve třech – já, manželka a její kamarádka. I když šli. Já se plazil. Chytaly mě křeče, zdržoval jsem, styděl jsem se. Nakonec jsem mávl i na ně – jděte taky napřed a dejte si nahoře u chaty pivo. Daly si. A dal jsem si ho i já, když jsem se na vrchol Třístoličníku po hodině dopotácel taky. Pak jsem si dal ještě jedno, možná dvě, a podruhé jsem se narodil – řeči, že pivo je skvělý iontový nápoj, rozhodně nejsou lži alkoholiků, kteří si tak obhajují svoji závislost. Křeče ustaly, ručička mé vnitřní energie se vrátila do černých čísel a hlavně, říkal jsem si, ten nejhorší kopec mám za sebou – těch necelých dvacet kilometrů, co zbývá, dám v pohodě.
Chvíli to tak i vypadalo. Ještě u Vysokého hřebene mi nohy skoro běžely kolem davů německých turistů, kteří se až skoro na hřeben dovezli autem – parkoviště na německé straně je kousek pod vrcholem Třístoličníku. U Trojmezné hory se ale začalo ukazovat, že piva a iontů z něj bylo málo – síly mi došly podruhé. Když jsem u Trojmezí, kde se potkává Česko, Rakousko a Německo v jednom bodě, uklouzl a svíjel se v křečích s křikem na zemi, ozvala se z hloučku německy mluvících seniorek, co šly právě kolem, tichá slova, z nichž jsem rozuměl jen výmluvné „…nach Krankenhaus…“
Cože? Do nemocnice? To ani náhodou! Na Plechý jsem nakonec doklopýtal, z cesty si ale pamatuju málo, nejvíc asi výraz manželky, která vypadala stále vyděšenější. Můžu se jí divit? Nemůžu. Pamatuju si i stařečka s blaženým úsměvem ve tváři, trekovými holemi v rukou a synem, který ho jistil pohledem. „Tatínkovi je devadesát a chtěl si tuhle hřebenovku ještě naposled v životě projít,“ dozvěděl jsem se, když jsme se se synem na chvíli zastavili, zatímco stařeček s blaženým úsměvem ve tváři pokračoval dál a brzy se ztratil mezi balvany v posledním stoupání na Plechý.
Brzy jsem se mezi nimi ztratil i já – a za chvíli už jsem stál pod skálou s křížem, který označuje nejvyšší vrchol české Šumavy. Byl jsem na Plechém!
„Už je ti líp? Můžeme pomalu dolů, k jezeru?“
„Jasně, jdeme, teď už to zvládnu. A ne, neboj, padat už nebudu, dolů to půjde samo.“
Na vyhlídce na Plešné jezero jsem ještě netušil, co za pár minut přijde…
Dolů k Plešnému jezeru a pak dál kolem nouzového nocoviště a občerstvení na Říjišti už to měla být POHODA. Jak hluboce jsem se mýlil! Ještě u pomníku Adalberta Stiftera jsem manželce nadšeně vyprávěl o Plešném jezeru, které bylo vidět pod příkrou skalní stěnou. A za pár minut jsem klečel na kameni, počítal si zuby, z nosu mi crčela krev a nemohl jsem se rozpomenout, kde jsem, proč tam jsem a kdo je ta paní, která se na mě dívala tak, jako kdyby neviděla svého manžela, ale strašidlo z šumavských legend.
Právě z manželčina vyprávění jsem si pak později složil obraz toho, co se stalo. V nejprudším klesání zakopla jedna moje noha o druhou, pak zakopla ještě o kámen a další kámen se postavil do cesty mé hlavě, kterou jsem před ním nestihl nijak ochránit – ruce se mi zamotaly do popruhů batohu, dostal jsem přímý zásah. Fakt přímý.
Já si pamatuju vše až od chvíle, kdy jsem si na kolenou počítal zuby. Byly všechny. A všechny držely.
„Můžete vstát?“
Nade mnou byl muž, který šel zezdola proti nám. Vstát šlo. A brzy se probudil i mozek. Prohodil jsem pár frází, které člověk, který má v hlavě právě úplně prázdno, v podobných situacích obvykle říká („Nic mi není, zase tolik se nestalo, a že je dneska docela hezky, co?“). Muž sáhl do kapsy batohu a vytáhl něco lesklého.
„Pořádně to tam nahni. Potřebuješ to.“
Rum jsem poznal hned. Nejspíš jen díky němu jsem zbytek sestupu zážitkovou stezkou Duch pralesa k Plešnému jezeru zvládl bez dalších útrap. Na to, abych šel dál na Říjiště a dalších pár kilometrů silnicí do Nové Pece, už jsem ale sílu neměl. Byl čas na rychlý telefonát.
„Prosím, manžel potřebuje pomoc.“
Teréňák Horské služby přijel během chvilky. Záchranář si očima našel, za kým má jít, a hned za ním z auta vyskočilo „štěně v zácviku“, jak říkal. V mém případě si nacvičilo záchranu několika zakrvácených papírových kapesníků, které mi vytahalo z kapes a odneslo neznámo kam.
Otřes mozku, zlomený nos, pád odřenin a boulí. Jo, stálo to za to!
Tady by mohl být konec. Ale není. Když horský záchranář viděl, že na rychlý převoz do nejbližší nemocnice to se mnou nevypadá, a slyšel, jak s nadšením mluvím o místech, která jsem kolem Pece ještě neviděl a „kdo ví, kdy se sem zase dostanu“, vydal se s námi na expediční výpravu po lesních cestách, snad i k Jezernímu smyku, pokud se dobře pamatuju – přeci jen, je to pár let. My vepředu jsme si vyprávěli o úžasných technických památkách Šumavy, manželka s kamarádkou poletovaly na zadních sedačkách a mezi nimi záchranářské štěně, které to všechno mělo za hru…
Zážitek to byl nezapomenutelný. A když mi další den v Táboře v nemocnici rovnali zlomený nos, vůbec to nebolelo. Můj trochu zasněný a trochu přihlouplý úsměv si tam pamatují určitě doteď.
Zdroje:
