Článek
Pojďme hned na věc, představme si hlavní aktéry.
Kotě jedna – Zombie. Kočička, tříbarevka, věk osm týdnů, nalezenec, otec neznámý, matka přejeta autem. Zachráněna s pěti sourozenci u nás na chalupě, pod střechou na půdě, podvyživená. Zvláštní znamení – černý čumáček. Proč Zombie? Hned první noc, co jsme koťata přivezli domů, utekla z pelíšku, prochladla a upadla do kómatu. Dali jsme ji do deky a do krabice od bot, manželka si ji vzala do postele se slovy „ať koťátko neumírá samo“, nicméně ráno sedělo kotě v posteli vedle ní a hlasitě se dožadovalo kočičího sunaru. Zombie je zvědavá a už dneska sekne po panu Akitovi drápkem, když se jí něco nelíbí.
Kotě dvě – Karlík. Nacionále stejné. Zvláštní znamení – Karlík je genetická úchylka, má na sobě taky tři barvy. A to mají jinak jen kočky. Druhé zvláštní znamení – je obrovský mazel.
Tyhle dvě malé neřízené kočičí střely má teď pan Akita, kterého představovat nebudu, protože už ho z minulých fejetonů jistě znáte, doma. Na začátku jsme měli trochu strach, jak si na sebe zvyknou a jestli si na sebe zvyknou – koneckonců, akita má silný lovecký pud a říká se, že nesnese doma jiná zvířata. Jenže náš pan Akita je jednak neskutečný pohodář, druhak sám zažil, jaké to je, přijít do rodiny, kde doteď vládl někdo jiný. U nás to byla patnáctiletá kočka, britka, která byla první týdny větší než akití štěně. Poměr se ale rychle obrátil a z panovačné britky se stala uječená drama queen, která se nakonec odstěhovala natrvalo do patra, kde u balkonových dveří v ložnici našla nový smysl života v pozorování ptáků za okny.
Hele, ségra, on stejně vypadá úplně jinak než my. Je to vůbec kočka?
Pan Akita se s ní dneska potkává jen tehdy, když kočka sejde po schodech, ale vždycky tak, aby na ni pes nedosáhl. On jí přitom nechce nijak ublížit, chce ji jen… olíznout. Když se mu to povede, štěstím se mu roztančí huňatý ocas, kočka pak začne vyluzovat ty nejdivnější kočičí zvuky, co si dovedete představit, otočí se a hrdě odkráčí nahoru, do ložnice, k balkonovým dveřím.
Se Zombie a Karlíkem je to stejné jako s britkou – jen takříkajíc v opačném gardu. Zvědavá koťata si chtěla už od prvního setkání hrát, pan Akita prchal. Jak já mu rozumím! Na začátku na něj totiž bylo koťat šest, a když se taková přesila rozběhla hladová směrem k němu, nedivím se, že se ho zmocnil záchvat paniky. Ale to jen jednou nebo dvakrát na začátku. Pak opustil svoji postel v obýváku, přestěhoval se za koťaty do chodby a hlídal je, jako by byl jejich táta.
Možní svoje kočičí otcovství zčásti hrál, těžko říct, viděli jsme na něm ale, že když koťata až na ta dvě, co zůstala s námi, našla nový domov, ulevilo se mu. Přinejmenším do té doby, než ho hlavně Zombie začala aktivně zapojovat do kočičích her. Jenže kočičí a psí hry, to je prostě něco úplně jiného, něco, co asi nejde sladit, i když se obě strany snaží. Je to tak trochu boxerský zápas bez rozdílu vah – půl kila proti skoro půl metráku svalů. Maličké tlapky versus tlapa, která je skoro tak velká jako lidská dlaň. A hlavně kočičí mrštnost a obratnost proti psí „neohrabanosti“.
Někdy musíme pana Akitu brzdit, v zápalu hry by mohl ublížit, i když samozřejmě nechce. A někdy, když už je z kočičích her totálně mimo a každý další útok na jeho huňatou oháňku vyvolá jen další „volání o pomoc“, ho musíme naopak před koťaty zachránit. To se vydá na rychlý ústup. I když ústup, slovo útěk je přesnější. Během okamžiku zmizí z koberce a v panice vyskočí na svoji postel, na které v tu chvíli ovšem sedím já. Pětačtyřicet kilo živé váhy mi přistane do klína, oči přitom pes ani na vteřinu nespustí ze dvou rozpustilých kočičích raubířů, kteří se rozhlížejí, kam jim zmizela ta velká rezatá hračka.
Když už má pan Akita kočičích her nad hlavu, skočí mi do klína a tváří se nějak takhle..
Nedalo mi to a cvaknul jsem rychlé selfie. Je nad tímhle odstavcem. Vidíte taky vyděšeného pana Akitu, který se tváří jako oběť domácího kočičího násilí? A vidíte i mě, jak se tvářím dost „zasednutě“?
Podobných zážitků si ale dopřáváme stále méně. Dneska poprvé se naopak dokonce stalo, že malý kocour, vyčerpaný hrou, usnul panu Akitovi v posteli v tak příznivé pozici (ne úplně veprostřed), že se panu Akitovi povedlo nasoukat se vedle něj. Ale ne hlavou k hlavě, zadkem k zadku. Pro mě jasné vyjádření toho, že kocour byl definitivně přijat do smečky. Ona je to snad prý nějaká psí, nebo možná vysloveně akití, vrozená vlastnost, uléhat k ostatním členům smečky zadkem – pes prý vyhlíží možný nepřátelský útok. I tento významný moment jsem zachytil pro budoucnost na fotografii – je to ta hned pod titulkem.
Se mnou to dělá pan Akita stejně – když se rozhodne, že chce strávit kus noci vedle mě v mojí posteli, vždycky si lehne tak, že mi (s prominutím) strčí zadek pod nos. Před jakým nepřátelským útokem mě chce v našem domě za zamčenými dveřmi chránit, těžko říct. Někdy se ovšem stane zdrojem nepřátelského útoku on sám – stačí, když napovím, že i psi trpí plynatostí, zbytek si jistě domyslíte sami.
Suma sumárum, Zombie, Karlík a pan Akita jsou už dneska nerozlučnou trojkou. Pes je dokonce pustí ke svým miskám, pijou jeho vodu a jedí jeho velké psí granule. Tedy, snaží se je jíst. Věřím, že jim přátelství vydrží celý život. A taky věřím, že Zombie, tříbarevka s černým čumáčkem, se stane alfou celé naší smečky. Ano, naší, počítám i lidskou osádku domácnosti.
Už dneska to totiž Zombie kouká z očí.
