Článek
Tak jako náš pan Akita. Ten se pro práci psího foodblogera snad narodil. Dnes je právě on šéfem naší kuchyně a rychlost obsluhy kontroluje s přesností atomových hodin. Kvalita surovin? Ochutnávky zdarma? Kontrola lednice? Asistence při vaření? Jako každý psí milovník dobrého jídla musí být u všeho – a když je možnost, obslouží se sám.
Pojďme ale na začátek. Cesta pana Akity coby znalce vybrané gastronomie začala ve věku tří měsíců, když se v parku pustil do nedopalků cigaret. Po nich přišly na řadu použité papírové kapesníčky. V té době se naučil i jedno ze základních pravidel psí degustace – když se ozve „fuj, vyplivni to“, není čas kousat a rychle se polyká.
O měsíc později se v našem štěněti probudily geny japonského lovce medvědů – dostal chuť na divočinu. Začalo to slimáky a šneky, kterým jako jediným běžecky stačil. Pak začal olizovat žáby a vrcholem této etapy jeho života bylo ulovení mladého rejska. Potkali se na polní cestě, chvíli se na sebe dívali, pak přišel výpad… a v panu Akitovi se zastavil život. V jeho vyděšených očích jsem četl: „Co se mi to proboha prochází po jazyku?“ Nic dalšího jsem přečíst nestihl, slova „fuj, vyplivni to“ výjimečně zafungovala a notně oslintaný hlodavec zmizel v obilí.
Malý hlodavec byl první a poslední živou kořistí.
Po traumatickém zážitku s živým soustem v tlamě začal pan Akita objevovat výhody stravy rostlinné. Na zahradě se brzy obsloužil sám - trhat jahody se naučil za odpoledne, rajčata sklízel tak, že je ukroutil, z větví, na které dosáhl, obral třešně. Chutnalo mu ale jen něco, třeba rybíz nechal bez povšimnutí (a není divu). A když dostal do misky maso promíchané s mrkví, okurkou nebo kedlubnou, zelenině se obratně vyhnul, i když jsme ji často do kousků masa i schovávali.
První rok života pana Akity byl rokem jeho studia na základní, střední i vysoké škole psí gastronomie. Neučil se ale jen on. Učili jsme se i my. A hlavně my. Třeba to, že slova „se psem člověk nikdy NENÍ sám“ ve skutečnosti znamenají „se psem člověk nikdy NEJÍ sám“. Je přitom jedno, jestli si jen namažeš chleba s máslem, otevřeš jogurt nebo naložíš na talíř oběd. Vždycky tě sleduje pár očí, které vidí, i když jsou zavřené. A které čekají, až něco spadne na zem, aby pes vystartoval rychlostí rakety Elona Muska. A když nespadne nic, je čas na plán B - „umění řízené degustace“. Přeloženo do češtiny - žebrání.
Na začátku chutnalo i vleže.
Na co si pan Akita coby už dospělý psí foodbloger potrpí nejvíc, je dodržování doby servírování jídla - hlavně v devět večer, kdy dostává svoji oblíbenou psí paštiku. První kontrola misky je v osm - není tam paštika dneska náhodou dřív? Od půl deváté pes před miskou nehybně sedí a hypnotizuje dveře lednice. Když se v devět otevřou, máme doma nejšťastnějšího psa na světě. A co se stane, když na „paštiku na devátou“ zapomeneme? Nevím. Nezapomínáme. Raději.
Občasné nezdary a dietní chyby ve své foodblogerské kariéře bere pan Akita s nadhledem, který je japonskému plemenu s ocasem zatočeným nahoru vlastní. Mimochodem, pokud bych měl hádat, jakému stravovacímu provozu by dal psí michelinskou hvězdu, kdyby se nějaké udělovaly, byl by to jistě náš zahradní kompost - psí švédský stůl, kde se nabídka mění každý den. Já ho ale podezírám, že tam tajně chodí na kalifornské žížaly, které náš kuchyňský odpad mění na kompost.
