Článek
Už jsem tuhle katastrofu ve svém vyprávění jednou nakousl, ale téma je natolik zásadní, že si prostě zaslouží samostatný prostor. Řeč je o katastrofě zvané přesrstění, která přichází dvakrát ročně. Na jaře každá akita odloží huňatý zimní kabát, aby si ho na podzim opět oblékla.
V tomhle převlékání kabátů nemá akita konkurenci. Tedy skoro nemá, jsou tu i další plemena (většinou primitivní a severská), která si dvakrát ročně usmyslí, že během pár týdnů odloží polovinu svého kožichu. Husky, malamut, shiba inu, samojed, čau-čau – kdo je někdy měl nebo má doma, ví, že zároveň měl nebo má továrnu na chlupy s extrémním výkonem.
Samozřejmě, i jiná psí plemena pouští chlupy ve větším než velkém množství. Ano, ale většinou tak nějak průběžně. Třeba takový německý ovčák – to, co třeba akita shodí během tří týdnů, toho se ovčák průběžně zbavuje celý rok. Samozřejmě je otázkou, co je lepší – Je lepší mít chlupy doma celoročně, nebo za měsíc posbírat tři pytle?
Akití přesrstění nevypadá úplně zdravě.
Akití výměna srsti začíná přitom nenápadně. Nejdřív se začnou v hladké srsti tvořit nevzhledné ostrůvky a pes začíná vypadat, jako když má prašivinu v posledním stadiu. U nás doma v tu chvíli víme, že následující týdny budou náročné. Že se s panem Akitou něco děje, vnímáme i na procházkách – ti, kdo vědí, oč jde, se na nás dívají se soucitem v očích. Ti, kdo nevědí, nás obcházejí obloukem, aby se náhodou nenakazili.
Nakonec pan Akita získá vzhled otrhaného psího bezdomovce, ze kterého padají chomáče zrzavých chlupů. V tomhle období přitom nepomáhá ani kartáčování. Jeden den člověk vyčeše plnou tašku chlupů a další den zjistí, že na psovi zůstala minimálně ještě jedna další, přičemž další tašku chlupů pes přes noc „ztratil“ v obýváku na koberci.
Jak srsťovou katastrofu zvládnout? Zkuste chlupy „vyfoukat“, to funguje, poradil nám znalec přes psy. Na internetu jsme si tedy na začátku první chlupo-tsunami našli videa, jak psa zbavit přebytečné srsti v profesionálním psím salonu. V takovém videu pes klidně stojí, zatímco ho slečna s úsměvem objíždí obřím psím fénem a kolem létají mraky chlupů. V našem případě by ale úsměv brzy zamrzl, když vidím, co pan Akita dělá kvůli i jedinému „ukradenému“ chlupu, jsem si jistý, že v psím salonu by po pár vteřinách šlo o život. A rozhodně ne o život psí.
Když ne fén, tak co? Co děláme, když se pan Akita rozhodne během pár týdnů shodit tolik chlupů, že by z nich člověk postavil dalšího psa? Základem je být… promiňte mi to slovo, lstivý. Naučili jsme se v době línání častěji než jindy chodit místy, kde roste husté křoví – kolik jen chomáčů srsti se na něj nachytá! Častěji psa hladíme – rukou navlečenou do speciální vyčesávací rukavice s drápky. Úspěch se někdy dostaví, někdy ne. Většinou stačí pár pohlazení, následuje podezřívavý psí pohled, nabručené zavrčení… a rukavice musí pryč.
Nakonec tak vždycky dojde na obyčejný kartáč. Vyčesávací seance probíhá většinou každý druhý den a trvá přesně tak dlouho, dokud v panu Akitovi nezmizí pytlík psích tyčinek. Některá místa kožichu jsou ale i s tyčinkami tabu. Vyčešeš najednou velký chomáč chlupů na hřbetě – vrčení. Zajedeš kartáčem na břicho – větší vrčení. Dotkneš se kořene ocasu – ozve se vrčení nejvyšší výstrahy.
Jako nejlepší strategie se nám tak nakonec osvědčilo vytrhávání malých chomáčků vypadávající srsti prsty, když se pan Akita nedívá, když je zabraný do hry nebo když spí – to všechno jsou chvíle, kdy se naučenými hmaty snažíme zachránit náš společný domov, oblečení či auto před zavalením psími chlupy.
Někdy to jde líp, někdy hůř. Ale nevzdáváme se. Chlupovou apokalypsu totiž přežijí jen ti nejsilnější.
