Článek
„Pane Kupko, co ten váš pes?“
Paní z ulice se tvářila dost vážně. A já dost nechápavě.
„Nepokousal vás včera moc?“
Dneska už by nikdo ze sousedů podobně nejspíš nereagoval, ani kdyby ze mě pan Akita trhal kusy masa a já řval o pomoc. Ještě před rokem ale bylo všechno jinak a někdo, věřím, že v žertu, chtěl snad dokonce volat i policii. Když sousedé měli možnost poprvé vidět vítací rituál dospělého pana Akity venku na ulici, hýbaly se záclony snad za každým oknem.
Pan Akita totiž nevítá. Pan Akita místo vítání zahajuje boj. Vše má přitom pečlivě rozfázované, každá akce má svoje místo a svůj čas:
Vystoupím z auta – z chodby se ozve zavytí.
Přejdu silnici a sáhnu po klíčích – za matným sklem vchodových dveří se roztančí huňatý ocas.
Vsunu klíč do dveří – ozve se funění a zrychlený dech.
Když konečně otevřu, vyrazí ven neřízená střela. Naštěstí bydlíme ve vedlejší ulici, kde jezdí jen málo aut a řidiči jsou ohleduplní – výpad pana Akity je prostě nezastavitelný, instinktivní, rituální… a pekelně rychlý. I Usain Bolt by měl v tomhle závodě problém s naším rezavým sprinterem udržet krok.
Následuje pár koleček kolem zaparkovaných aut. Očichání popelnice naproti u sousedů – nové vzkazy je třeba přečíst i ve stavu extatického rozrušení. Pak to začne. Dva rychlé skoky ke mně. Vrčení. Náraz čumákem. Zlý pohled. Vyceněné zuby. Znovu vrčení. Pak přede mne pan Akita strčí tlamu – mezi tesáky má oslintanou a tisíckrát ožvýkanou pletenou hračku. Právě o ni se bude bojovat.
Někdy na mě doma čeká tak dlouho, že ve stavu nejvyššího vzrušení vyběhne bez hračky. Pak stačí překvapeně říct – kde máš hračku, Hasíku? Zarazí se, cvakne naprázdno a když si uvědomí svoji chybu, vběhne zpátky domů. Venku je za vteřinu. S hračkou, která mu visí z tlamy. V očích mu čtu – sorry za to malé nedopatření, pojď, jdeme bojovat! Já už se nemůžu dočkat!
Jak náš „boj“ vypadá? Pusťte si video pod tímto odstavcem a uvidíte ho. Tedy jeho slabší odvar. Slabší ne proto, že pan Akita ve videu „bojuje“ s manželkou, kterou obvykle šetří. Slabší je hlavně proto, že jsme se domů vraceli skoro po půlnoci a příliš hlasité vítání by mohlo nakonec skutečně skončit zavoláním městských strážníků. Ale ne na psa, na nás.
Vítací rituál pana Akity je prakticky neměnný. S jedinou výjimkou. Když se vracíme z nákupu, ožvýkaná hračka zůstáne ležet bez povšimnutí. Nekonají se ani žádné výzvy k boji. Co ale proběhne, je důkladná kontrola tašek. Do každé je třeba strčit hlavu až po uši. V každé je třeba chvíli analyzovat složení obsahu. Co kdyby tam bylo něco dobrého pro mě?
Mimochodem, napadá vás - kdybyste nás ve chvíli, jako je na videu, potkali, jak byste poznali, kdy si s panem Akitou ještě hrajeme a kdy už jde o skutečný boj s naštvaným psem? Pusťte si video ještě jednou a sledujte jeho ocas – pes, který vrtí ocasem, nekouše.
Má radost.
