Článek
Stejně jako Kelišová má oči všude a nikdo si nikdy a nikde nemůže být jistý, že ho právě ze zálohy nepozoruje. Jediný rozdíl? Zatímco starou Kelišovou zajímaly klepy, pana Akitu zajímá úplně všechno. Něco zaslechne, už hledá zídku, o kterou by se opřel a zkontroloval prostor za ní. Ucítí neznámý pach a hned hledá díru v plotě, kterou z ulice uvidí na cizí dvůr nebo zahradu.
Stejně tak, když jdeme kolem dochovaných pozůstatků soběslavských hradeb, nikdy se o ně nezapomene vestoje opřít, podívat se k náměstí na věž kostela a s pohledem „teď neruš, kontroluju panství“ se na minutu dvě vytratí ze světa, jako kdyby snad Soběslav už odpradávna patřila jemu, nikoli pánům z Rožmberka.
Pan Akita - Kelišová style 2.
„To jste ho naučil vy, aby stál takhle jako člověk?“ ptají se mě pobaveně kolemjdoucí, když stojíme vedle sebe u vysoké zábrany, která brání za povodní rozlití Lužnice, oba opřeni „předníma“, oba stejně vysocí a oba zasněně zírající na pomalý proud řeky, u které v Soběslavi jen těžko poznat, jestli teče na sever, nebo na jih.
Ti samí kolemjdoucí pak s leknutím vykřikují: „Fuj, to jsem se lekl, kde ses tu vzala, ty rezatá hlavo?“, když si pak doma v jejich zdánlivě neporušitelném soukromí všimnou, že každý jejich krok dírou v plotě už nějaký čas hlídá nehybný pár očí.
Na otázku „Kde ses tu vzala… a tak dále“ za psa neodpovídám, do hlavy mu nevidím. Na otázku ohledně učení ano – už proto, že se s ní dotazující obracejí na mě. Odpovídám, že zrovna tohle je věc, kterou nebylo třeba pana Akitu učit, umí ji už od narození. Stejně jako třeba dovednost na chvíli přemýšlet nad každým mým přáním (napsal bych povelem, ale to je příliš silné slovo). Nebo schopnost předstírat, že ho postihl akutní záchvat nedoslýchavosti, i když stačí otevřít ledničku a sluch se zázračně vrátí. Nebo umění dávat nám jasně najevo, že některá rozhodnutí musí udělat jen on sám, bez ohledu na rozhodnutí naše.
Pan Akita - Kelišová style, štěněcí verze.
To říkám, když je čas. Když ne, odpovím jen: „Tohle pana Akitu naučily geny“. Pravda, když byl štěnětem, nebylo tohle jeho chování nijak nápadné. To, že se v parku opřel předními packami o horní schod, zadní nechal na spodním a natáhl krk, aby viděl přes tehdy nedosažitelný horizont, jsme přikládali čiré štěněcí zvědavosti.
Když ale začal postupně přecházet při svých tajných sledovacích misích ze čtyř nohou na dvě a každé vyvýšené místo využil jako pozorovatelnu, uvědomili jsme si, že máme doma psa, kterému nestačí vidět jen něco - pan Akita potřebuje vidět všechno. A kdyby to šlo, nejradši by viděl i za roh. Žije totiž v přesvědčení, že když se někde něco děje, měl by o tom vědět jako první.
Jako stará Kelišová.
