Článek
„A jak se vyprazdňujete vy?“
Moje první setkání s „problémem“, se kterým se vám dnes svěřím, bylo nečekané a dost mě překvapilo - slyšel jsem tu ženu dobře? Panu Akitovi byl rok a při ranním venčení zvědavě pobíhal v parku kolem zadních partií feny menšího vzrůstu, která se ze sebe s útrpným výrazem ve tváři snažila dostat včerejší večeři.
„No, jak se vyprazdňuju…“ opakoval jsem otázku a snažil se najít odpověď.
Ozval se zvonivý smích: „Já nemyslela vás… já myslela vás,“ zdůraznila paní poslední slovo a ukázala přitom na psa, který se dostával do stavu extáze, protože feně se zadařilo.
Dneska už se tomu směju a vím, že jsem před dvěma roky zažil zasvěcení do pejskařského plurálu, fenoménu, při kterém člověk a pes začnou mluvit jednou řečí. Tedy, mluví jen člověk, ale mluví za dva. Trochu to v něčem připomíná plurál majestátní, kterým ve středověku mluvili panovníci nebo papežové. Jeden příklad za všechny? Takhle třeba používal „pluralis majestaticus“ na začátku svých listin, třeba té o založení pražské univerzity, největší Čech původem z Lucemburska: „My, Karel, z Boží milosti císař římský…“
Používat slůvko „my“ způsobem, který nezasvěceným může případat jako když ne směšný, tak absurdní určitě, mi už zkrátka nedělá sebemenší problém. Když potkám vystrašeně se tvářící dámu, která, když jí jdeme s panem Akitou naproti, rychle bere svého psíka do náruče a říká: „Já si ji radši takhle vezmu, jde z vás strach, to víte, jsme těhotné…“ už se necítím trapně, když odpovím: „To je pochopitelné, vím, že vypadáme trochu nebezpečně, jsme jako na steroidech.“ I když zrovna v tomhle případě jsem si trošku trapně připadal, co si vzpomínám. Já totiž jako na steroidech moc nevypadám.
Dneska už jsem dokonce tak daleko, že pejskařský plurál už používám běžně i u veterináře. „Ano, pane doktore, ty nové granule nám udělaly moc dobře.“ Nebo: „Bolí nás tlapka, asi jsme si do ní něco píchli.“ Někdy je to tak silné, že mám až chuť zout botu, stáhnout ponožku a ukázat vlastní chodidlo. Zatím jsem se ale dokázal ovládnout. Vždycky.
Ano, mám i slabší chvilky - to si pak říkám, jak je možné, že jsem stejný způsob komunikace nepoužil nikdy u dětí? Vychoval jsem tři a mluvit za ně v množném čísle mě nenapadlo ani u jednoho. A že příležitosti byly - častokrát jsme měl tu čest povídat si při vycházkách s kočárem s maminkami, které při rozhovorech mluvily třeba nějak takto:
„Bolí nás bříško.“
„Už jsme se napapali.“
„To jsme se ale hezky vykakali!“
Co je v mém případě u psa jinak než u dětí? Mám snad začít hledat psychiatra, který by mi pomohl přijít věci na kloub? Nejlépe psychiatra, který se specializuje na psy? Cítím, že ještě není ten správný čas – co když mi totiž psychiatr na otázku „Pane doktore, není to nebezpečné, když člověk začne mluvit za psa a se psem v množném čísle?“ se spikleneckým úsměvem odpoví: „Ne, je to úplně normální, MY to máme doma úplně stejně.“ Na koho se obrátím pak?
Psychiatra jsme tedy zatím odložili (vidíte, to proklaté „my“ je tu zas). Možná ne na dlouho - moje komunikace s panem Akitou se totiž posunula na žebříčku podivnosti zase o stupínek výš a z mého „my“ monologu se stal dialog. Když třeba večer panu Akitovi řeknu: „Dneska jsme toho moc neudělali, co?“, slyším (ano, opravdu slyším) jeho odpověď: „Mluv za sebe. Já toho dneska udělal dost. Venku jsem označil dvě lampy a sousedům roh domu. Ochutnal jsem tu fialovou kytku, cos mě od ní posledně vyhnal. A doma jsem prokousl tenisák.“
„Tohle ti přijde málo? Prober se!“
