Článek
Kdyby někdy někdo psal detektivku o hygienických návycích pana Akity, ke kterému by po našem zmizení přijela policie, začínala by jistě nějak takhle. Nebo podobně. Pan Akita se totiž nemyje. Celé tři roky, co si přivlastňuje náš obývák, na sobě neměl kapku psího šamponu. Nikdy nestál ve vaně. Nikdy na sebe nenechal dopadnout proud vody ze sprchy. A taky se nikdy nevrhl do Lužnice nebo do Nového rybníka - a to kolem nich chodíme skoro denně.
Člověk by si snadno mohl myslet, že pes, který se tři roky nemyje, bude mít k čistotě podobný vztah jako třeba děti k úklidu ve svých pokojíčcích. Jenže, je to přesně naopak. Kdyby psi měli v mozku centrum pro hygienické návyky, měl by ho pan Akita několikanásobně větší než většina ostatních. Platí to i pro vyprazdňování. Třeba na chalupě, kde má dvě zahrady, potřebu nevykoná nikdy. To až ve městě, v parku, kde má klozet za každým keřem. Akití pojetí záchodové etikety? Zahrada na chalupě je „doma“. A doma se prostě nekadí.
Voda jen po kolena. Maximum pana Akity.
Ale zpátky k vodě a do vody. Že nemají akity vodu moc rády, to jsme věděli ještě předtím, než jsme si pana Akitu pořídili. V našem případě ale tvrzení „nemá moc rád vodu“, není přesné - náš pes se vodě vyhýbá v nejvyšší možné míře. Jestli jsme si na začátku mysleli, že léto strávíme na pískovnách se psem, který nevyleze z vody a skáče za každým klackem do vln, mýlili jsme se. Pan Akita totiž není labrador, retrívr nebo novofundlanďák, kteří mají snad plovací blány mezi drápy. Pan Akita do vody pomalu vejde, ponoří se „po kolínka“, rozhlédne se, napije… a tím vodní radovánky končí.
Louže? Ty naopak miluje. To, co jsme kdysi zažívali s dětmi, zažíváme dnes s ním. Žádnou prostě nevynechá. Někdy se dokonce vrátí zpátky, aby se prošel špinavou vodou ještě jednou. Nebo i dvakrát. Kde si to pan Akita zamiloval, to jsou Borkovická blata. Tady jsou louže ale poněkud nevyzpytatelné - pod pěti centimetry vody je třeba třicet centimetrů bláta. Nebo i půl metru.
Pak se „po kolínka“ rychle mění v „po břicho“ nebo i nad něj - v rašelině není problém zapadnout pořádně hluboko. Když psa přestane rašelinný zábal bavit a vydrápe se z páchnoucí břečky, stává se z přerostlé lišky nový druh - nahoře ještě pořád vypadá jako liška, dole ale je ze psa „něco s nohama olepenýma černým blátem“. Mimochodem, na blatech si vždycky uvědomím, jaká síla se v panu Akitovi skrývá. Když zatáhne na suchu, člověk to ustojí. Když zatáhne v rašelině, jdete z procházky bez bot - ty si s mlasknutím přivlastní léčivé bláto, když z něj taháš nohy jak z medu. Na vlastní kůži jsem to zažil jednou. A návštěvníci Borkovických blat, které jsme pak potkali cestou, se dívali všelijak.
Doma se pak stane zázrak, který umí jen akity a pár dalších plemen. Zatímco labrador nebo retrívr jdou nemilosrdně pod sprchu, pan Akita i já zůstáváme klidní. Ještě než totiž dojdeme k autu, to nejhorší bláto opadá. Doma se pak pes zbaví i zbytku. Z chodby se ozývá mlaskání - to kousek po kousku jako kočka myje každý kousek srsti. Když je hotovo, může mezi nás - čistý a voňavý. Bláto zmizelo, i v chodbě je čisto. Pan Akita zrecykloval všechnu špínu přes trávicí trakt a další den ji odnese… na záchod do parku.
Na zázraky nevěříte? Ani já ne. Ale všechno, co jsem napsal, je pravda. Pan Akita je totiž kočkou v psím kožichu. Myje se na kočičí způsob a jazykem dosáhne všude.
Na začátku jsem psal, jak by vypadal začátek detektivky o hygienickém kodexu pana Akity, ke kterému by po našem zmizení přijela policie. Jak by mohl vypadat konec? Kdyby nás policie nenašla, nejspíš by si pana Akitu stejně nakonec někdo vzal domů. Třeba forenzní veterinář, který určil diagnózu „psí špindíra“. Nebo možná sám detektiv. A to navzdory skutečnosti, že bude v protokolu uvedeno: „Pozor, tohle je pes, který se tři roky nemyl.“
Po pár dnech s panem Akitou by pochopil, proč se tím u nás doma nikdo netrápí.
