Článek
Na příchod pana Akity jsme se těšili tak, jak jen se dovede člověk těšit – na maximum, víc už to nešlo. Na druhou stranu, moc dobře jsme si uvědomovali, že štěně nejde vypnout jako televizi nebo uklidit do skříně, když tě za pár týdnů omrzí. Pes je závazek na mnoho let. A z každého roztomilého štěněte vyroste dospělý pes a z radosti se snadno stane povinnost.
Já v hlavě oprášil vzpomínky na štěněcí období briarda, kterého jsem měl před třiceti lety. Některé i po letech pobavily. Třeba ta, jak jsem briardímu štěněti nechal na hodinu v našem společném pokoji velkou tašku s učebnicemi, které jsem měl druhý den vrátit ve škole – byl červen a já končil čtvrtý ročník gymnázia. Vrátil jsem JEDNU knížku. Ostatní skončily s otrhanými deskami a prokousanou vazbou v popelnici. Nebo ta, jak jsem měl jednou celou noc pocit, že se nemůžu ve spánku hnout a dusím se – když jsem se ráno probudil, briardí štěně leželo v posteli na mně a spokojeně odfukovalo.
Akita spí
Ale zpět k panu Akitovi. Dopředu jsme nastudovali online rádce typu „proč mít akitu“ i varovné návody „proč se akitě zdaleka vyhnout“. Akity chrání svoji rodinu, jsou dominantní, ignorují cizí lidi, nesnášejí cizí psy, pokud je rovnou nezakousnou, jen výjimečně štěkají – to bych nakonec odříkal i ze spaní. Že bychom ale zvolili jiné plemeno, o tom nemohla být řeč – někdy prozradím víc, náhoda to ale nebyla.
Sepsali jsme si pravidla, kterých se budeme důsledně držet, až bude akití štěně doma. Žádné spaní v posteli – nikdy. Žádné lidské jídlo – to psům škodí. Žádné „tak pro jednou se nic nestane“ – to se prostě nestane. A nebude ani žebrat u stolu. A samozřejmě – budeme důslední všichni. Vždycky a v každé situaci.
Pořídili jsme „nutnou základní výbavu“ – pelíšek, misku na jídlo, misku na vodu, první obojek, první vodítko, kartáč a hřeben, štěněcí granule a pamlsky, podložky na čurání a jako bonus psí čokoládu. A samozřejmě – hračky!
V pelíšku pan Akita první dva měsíce nespal, pelíšek sloužil jako úschovna cenností, které našel venku nebo ukradl po domě – klacík, moje ponožka, plyšová myš, kterou si vypůjčil u naší kočky… Místo na spaní si našel na podlaze u misky s jídlem. U jídla trávil ostatně hodně času, dokázal jíst i vleže v polospánku. První obojek? Ten se nakonec stal obojkem druhým – malému štěněti byl na začátek velký. Psí čokoláda zůstala skoro celá – ochutnal jsem a vůbec se nedivím. Kartáč a hřeben – k těm získal prakticky ihned vrozený akití odpor.
Akita - kalendář venčení
Nevyužili jsme ani podložky na čurání, protože pan Akita prakticky ihned pochopil, že doma je doma a záchod je venku. Několikrát sice udělal loužičku na koberec, který mu čímsi voněl, ale jinak si brzy zvyknul na rytmus „uplynuly další tři hodiny, jde se ven“. Vedli jsme si dokonce evidenci vycházek, kam se v noci i ve dne zapsal každý, kdo vzal štěně ven. Pan Akita si výlety „na záchod“ zamiloval hned, ven ho táhla zvědavost, zvlášť po dešti, když to venku tak zvláštně voní a kolem čumáku je toho tolik zajímavého – třeba slimáci…
Nakonec došlo i na „neporušitelná“ pravidla – do postele jsme štěněti museli pomáhat, protože byla vysoko. A u lidského jídla jsme se nakonec dělili o jogurt, který jsme nechávali na dně kelímků. To nám zůstalo dodnes, i když pan Akita už do kelímku nedá celou hlavu, ale jen svůj dlouhý a mlsný jazyk.
Když se dnes dívám na fotografie z prvních dnů, vidím hlavně malé zvědavé štěně, které objevovalo svět po svém. Pelíšek plný pokladů, první procházky, noční výpravy za slimáky, jogurt na dně kelímku a nekonečnou chuť všechno očichat a prozkoumat. Teprve později jsme začali zjišťovat, kolik akity se v tom malém chlupáčovi vlastně skrývá.
Příště si povíme zase něco víc. :)
