Článek
Je 5:20, v polospánku slyším popeláře, jak venku mlátí s popelnicí. Najednou cítím na tváři něčí jazyk. „Petro, copak?“ řeknu a otevřu jedno oko. Druhé ještě spí. Naproti ale není moje žena, do tváře mi dýchá psí hlava. Co horký výdech, to žalostné písknutí, které se mění ve vytí. Pak pes přidá olizování čumáku, zívání, protahování se… prostě všechny typické akití způsoby, jak dát najevo: „Potřebuju se uklidnit.“ V ten okamžik vím, že je to tu zas - pan Akita se nakazil „trauma čmuchális“, nemocí psí touhy.
Poprvé se její příznaky u pana Akity projevily v jednom roce, kdy se psí dětství zlomilo do psí puberty. Do té doby bylo naše ranní venčení dost jednotvárné. Dojít do parku, pokusit se zvednout zadní tlapu, zavrávorat, počůrat si obě přední tlapy, popojít pár desítek metrů a udělat to samé. Nakonec krátké přidřepnutí, pohled na mě (hele, máš pytlík na uklizení, že jo?) a pět deset minut okusování klacku v trávě plné rosy, protože Akita nikdy nespěchá jako ty.
Do puberty bylo venčení mnohem klidnější.
S „trauma čmuchális“ se vše změnilo. Vůně feromonů hárajících fen v parku proměnila pubertálního Akitu v šílence – pověstná samurajská akití hrdost byla pryč, desetimetrové vodítko z horolezecké šňůry, na které si psa vážu kolem pasu, se mnou trhalo do všech stran. Než pan Akita našel místo, kde některá ze psích krásek nechala svoji kapičku touhy, nešlo ho zastavit. A když ho našel, nešlo s ním hnout.
Náhodný pozorovatel tak mohl vidět psa, který vypadá jako přerostlá liška, jak ryje čumákem v zemi, cvaká zubama, chrochtá blahem, hlasitě kýchá, když už je pachů tolik, že sliznice v čumáku potřebuje reset, zapírá se nohama, když má jít, a ocasem máchá tak divoce, že by to uživilo větrnou elektrárnu.
„Fuj! Jdeme!“ Povelům se vysloveně smál, ochota poslechnout byla na nule – pach psích krásek pro něj byl prostě mocné afrodiziakum a psí touha se neliší od té lidské v ničem. Mimochodem, po dešti nebo když padá rosa, jsou příznaky „trauma čmuchális“ nejsilnější – feromony se v mokru šíří a drží jinak než za sucha. Co člověk vnímá jako obyčejnou mokrou trávu, je pro psa doslova informační dálnice.
Takhle to u nás bylo s „trauma čmuchális“ poprvé. Nakonec mi došla trpělivost. Psa jsem otočil, pleskl po kebuli, protože jen tak se nechal vytrhnout z transu, a odtáhl smykem z voňavé cestičky, kterou po sobě nechala hárající fena. „Jdeme domů,“ říkám očima. „Ani náhodou, pojď ještě na nádraží,“ odpovídá pes taky očima, „pojede vlak na Tábor.“ Za chvíli už stojíme u zábradlí, které odděluje perón. Pan Akita opřený tak, aby dobře viděl mezi příčkami zábradlí, a než se vlak rozjede, nejde se nikam.
Teprve pak souhlasí, že jdeme domů. Tam zamíří hned k manželce, která ještě spí, a orazítkuje jí čelo mokrým čumákem. Tím čumákem, který ještě před pár minutami šílel z pachů kapiček touhy psích krásek. Nakonec vysílením padne na zem, zavzdychá, a když usne, velkýma nohama ve spánku někam běží… A já ležím taky, snažím se ještě na chvíli usnout a ťukám jedním prstem do mobilu tuhle „Reportáž psanou na vodítku“, aby po mně jednou něco zůstalo.
