Článek
Může být deset ráno nebo hodina po půlnoci. Může být v obýváku nebo na dlaždičkách v chodbě. Může spát nebo koukat na auta za oknem. Může zkrátka dělat cokoli a kdekoli a stejně – jakmile doma otevřu lednici, v milióntině vteřiny mi dělá společnost rezatá hlava se zvědavýma očima a čumákem plným očekávání. Vedou v našem domě k lednici červí díry? Používá náš pes warpový pohon?
Samé otázky… pojďme ale dál. Bylo by chybou myslet si, že pan Akita před lednicí loudí. On se jen spoluúčastní výběru. A když pak konečně po něčem sáhnu, pohledem řekne: „Dobrý výběr, to schvaluju. A jen se zeptám, nezbláznil ses náhodou, že to chceš všechno sníst sám?“
Ano, poznávám, maso. A vypadá náramně!
Po třech letech s námi pan Akita ví, že v horních policích lednice máme jogurty, pod nimi salámy a sýry a dole v přihrádkách hlavně zeleninu. Když sahám pro mrkev, jeho zájem se rychle změní v netečnost a rezavá hlava zmizí. Když ale moje ruka míří výš, pes si nervózně poposedne, polkne a já slyším, jak si pro sebe tiše říká: „Vezmi syrečky, ty už jsem dlouho neměl.“
Mimochodem, rady typu „otvírej lednici tiše, pes to neuslyší a nepřijde“, jsou zbytečné. Zatímco v mnoha případech trpí pan Akita selektivní hluchotou – typicky na povel „ke mně“ – v případě tomto se jeho sluch nedá nazvat jinak než jako absolutní.
Vaření? Tam je všechno zase trochu jinak. V kuchyni se pan Akita naučil brzy, rychle a dokonale naslouchat svým vrozeným biorytmům a vnímání času – a než vytáhnu první hrnec, zabere to nejvíc strategické místo mezi sporákem, kuchyňskou linkou a lednicí. Právě tam je totiž největší šance, že něco spadne na zem, kde to on za nás milostivě a z dobré vůle uklidí. Že nám svými pětačtyřiceti kily položenými naplocho zmenšil manévrovací prostor v kuchyni na polovinu, chápe jako náš problém, ne svůj.
Pan Akita se zkrátka v naší rodině proměnil z nebezpečného lovce v trpělivého sběrače. A taky ochutnávače „všeho“, protože co kdyby bylo něco zkažené nebo nedejbože otrávené. Někdy ale tuhle roli odmítne – třeba syrovou mrkev s odporem vyplivne. Ale stačí otevřít jogurt, zašustit s pytlíkem čehokoli nebo cinknout nedopatřením nožem o talíř a hned se hlásí do služby.
V roli ochutnávače je pan Akita jako doma.
Než pochopil, že to nepřijímáme úplně s nadšením, hlásil se pan Akita do služby i bez vyzvání. Dvouleté neteři dokázal z ruky odebrat kukuřičnou křupku několikrát po sobě tak jemně, že jí nenechal žádnou. Z pootevřeného sporáku snědl tím nejtišším možným způsobem tři pečená kuřecí stehna. Na kuchyňské lince, na kterou už v půl roce bez problému dosáhl, stejným způsobem ochutnal celý krajíc chleba se salámem.
Pan Akita, potomek japonských lovců medvědů, je naším domácím kulinářským ninjou. Rád nás zbaví nepořádku v kuchyni, u lednice myslí na to, abychom se zbytečně nepřejídali, a role ochutnávače mu přirostla k akitímu srdci.
A když je hlad, obětuje se a pustí se i do granulí.
