Poslední výlet prázdnin: Orlík pod Podolským mostem odkrývá utopené příběhy

Podolský most, který spojuje Tábor s Pískem, je důležitým silničním tahem mezi městy Tábor a Písek v jižních Čechách. A také místem, které si oblíbili turisté. Proto, že i mezi mosty jde o ojedinělý monument. A také proto, že jak v posledních letech často dochází k poklesu hladiny Orlické přehrady pod mostem, odkrývá řeka Vltava mnohá svá tajemství, desítky let skrytá pod vodou.

Letošní pokles hladiny (srpen 2026) způsobilo extrémní sucho a nutnost zachovat splavnost Lužnice pod přehradou – z Orlíka teď víc vody odtéká, než do něj přitéká. Hladina se koncem srpna drží na hranici 335,4 metru nad mořem. To je už jen o 21 centimetrů méně, než měla Vltava pod „Podolákem“ v roce 2019, kdy jsem byl na místě naposledy. Pro oči je to rozdíl zanedbatelný. Z pohledu hydrologie jde ale o dva zcela rozdílné případy – v roce 2019 byla hladina snížena záměrně z důvodu oprav, letos ji způsobilo sucho. Voda není ve Vltavě, na suchu jsou i přítoky – Lužnice, Otava a další.

Opusťme možná trošku nudný, ale nutný, hydrologický úvod a vydejme se spolu z prostorného parkoviště a vyhlídky na písecké straně Podolského mostu dolů, do míst, která jsou jindy zaplavená přehradou.

Sestup je poněkud krkolomný, v prudkém svahu jsou kameny a kořeny stromů, o které snadno klopýtnete, dole je neudržovaná pěšina tvořena vymletým písečným podložím – neřízený pád tady bolí jistě hodně. Myslete také na to, že stejnou cestou budete muset zpátky nahoru. Pokud si na odkryté dno Orlické přehrady „po spádnici“ netroufáte, vezměte to autem nahoru do Temešváru a pak po staré silnici, která vedla k řetězovému mostu. Zaparkovat se dá na místě, kde silnice končí, ještě před zákazovými značkami.

My, tedy já, manželka a pan Akita, náš tříletý pes japonského původu, jsme to vzali „kopcem dolů“. Se psem poprvé. S velkým psem. Netahal, čekal, byl ohleduplný. Až jsme se divili. Teprve na rovině dal jasně najevo, že pohyb na desetimetrové couračce znamená „koukej mi to horolezecký lano, na kterém mě máš, povolit naplno“.

Dole to stojí za to. Pohled na most seshora je úchvatný, ale pohled zezdola je úchvatnější jednou tolik. A vidět na vlastní oči a zblízka místa, která byla zatopena v šedesátých letech po vybudování Orlické přehrady, je zážitek, který se nenabízí každý rok.

Na jindy zatopeném dně přehrady se tak projdete po kamenném mostě přes Temešvárský potok, přes který se jezdilo na řetězový most. Jak na písecké, tak na táborské straně se na původním břehu dochovaly základy, na kterých most stál. Z hladiny poblíž břehu vykukuje řopík č. 137/23/A-200/Z, který byl součástí československého vojenského opevnění ve třicátých letech 20. století. Pod mostem jsou dodnes k vidění i ruiny bývalých stavení zatopené obce Podolsko.

Určitě se vydejte prozkoumat zblízka i mostní pilíře. Jsou obrovské a dostanete se k nim suchou nohou. Boty si ale nezouvejte, v písku a mezi kameny je dost skleněných střepů, které nejsou na první pohled vidět.

Neskonalé barbarství se kolem Podolského mostu událo na konci druhé světové války. Německý wehrmacht i oddíly SS prchaly přes most do amerického zajetí – demarkační linie byla v nedalekém Písku. Sověti ale trvali na tom, že všichni zajatci z „jejich“ území musí být předáni Rudé armádě. Stalo se. Němečtí civilisté se přes most nedostali – na písecké straně stály americké hlídky a nepustily nikoho. Kdo se pokusil projít po tehdy stále funkčním řetězovém mostě dole, byl zahnán zpět. Nebo zastřelen.

Civilisté tak zůstali na táborské straně mostu, kde čekali na příchod rudoarmějců. Následovaly excesy, o kterých už napsali jiní. Válečná zvěrstva na civilistech páchali i ustupující Němci – ještě 8. května 1945 zmasakrovali po náhodném výstřelu v nedalekých Bernarticích přes třicet lidí. Mezi nimi byla i rodina slavné lékařky Vlasty Kálalové-di Lotti. Její malou dceru zavraždili úderem pažby. Ona sama přežila jen proto, že ji Němci, když ležela v kaluži krve, považovali za mrtvou.

A kulturní dějiny, které se u Podolského mostu psaly? Nepsaly se u něj, psaly se pod ním. Původní empírový řetězový most, který spojoval břehy Vltavy od roku 1849, byl v roce 1959 prohlášen za Národní kulturní památku, a po dokončení Orlické přehrady v roce 1960 rozebrán do posledního kamene a v roce 1975 znovu vystavěn nad řekou Lužnicí u Stádlce na Táborsku. Je to tak asi jediný most v Česku, který spojoval břehy dvou řek. Když budete u „Podoláku“, na Stádlecký most se vydejte také – autem najedete kolem 15 km a cesta k němu vede buď ze Stádlce, nebo Dobřejovic. Pro osobní auta je most otevřený, ale pozor na zrcátka, na koncích mostu jsou sloupky, kterými musíte projet - a někdy je to s „odřenýma ušima“.

Mimochodem, ještě na skok zpátky k Podolskému mostu – když tam budete, určitě vás napadne – proč se první obec na písecké straně mostu jmenuje Temešvář? Netradiční jméno obec získala v roce 1721 na počest města Temešvár v Rumunsku, kde rakouská vojska porazila tureckou armádu.

Tak teď už víte vše, co jsem vám chtěl dneska říct. Kdy se vydáte na cestu?

Zdroje a inspirace: