Sezóna okurek? My letos sklízíme dinosauří vejce. Jejich pěstování zvládnete i vy

Říkal to i soused, když šel před pár dny kolem a nakukoval přes plot. „Hele, co to tady pěstuješ za zvláštnost? Listy to má jako okurka, roste to jako okurka, ale ty plody – ty vypadaj spíš jako dinosauří vejce. Neunikla radiace?“ dodal po krátké odmlce a mávl za sebe pobaveně rukou směrem k jaderné elektrárně Temelín.

Sousedé mě dobře znají a vědí, že radiace je až ten poslední důvod, který by přicházel do úvahy. Není totiž rok, aby nám na záhonech nerostlo něco „divného“. Arménská okurka, indonéská okurka, anguria, čajot, lufa, ačokča, faraonův hrách… to všechno už většina z nich zná. A ti odvážnější i ochutnali. Letos přišla řada na další z okurek – ano, soused se nemýlil, skutečně jde o okurku – na které v době zralosti nevisí tradiční plody, nýbrž něco, co skutečně vypadá jako „dinosauří vejce“.

Myslím, že teď je správný čas „podivnou okurku“ představit. Je to jedna z nejstarších odrůd, má jméno Cucumis sativus var. sikkimensis a u nás je známá jako himalájská nebo sikkimská okurka – její doma je totiž v podhůří střechy světa, v Indii ve státě Sikkim a taky v blízkém Nepálu ve východním Himálaji. Místní ji tady v nadmořské výšce kolem 1 500 metrů pěstují po staletí. Nám Evropanům ji poprvé představil britský botanik Joseph Dalton Hooker, který ji objevil při výpravě do Himálaje v roce 1848.

Krátce nato ji popsal v díle Himalayan Journals, kde upozornil na její neobvyklé vlastnosti i vzhled – silnou korkovitou slupku a výraznou proměnu barvy plodů během dozrávání. Na začátku jsou zelené, pak začnou žloutnout a nakonec se vybarví do tmavě hnědé s charakteristickou síťovitou kresbou. A co je důležité – díky tomu, že roste v horách, kde je to s počasím všelijaké, himalájská okurka dobře odolává plísni i dalším „smrtelným“ nemocem okurek.

To byl vlastně i důvod, proč jsme letos patnáct sazenic, které jsme vypěstovali ze semínka, na chalupě na záhon u plotu a pod stříšku z igelitu zasadili – loňský studený červenec tradičním hadovkám a nakládačkám nepřál, už v srpnu bylo po sezóně. Důvod to ale nebyl jediný. Himalájskou okurku jsme chtěli i proto, jak vypadá, když je obalená zralými plody – nepřehlédnutelně a úžasně.

Přitom zralý plod neznamená v jejím případě přezrálý. Třeba zralou nakládačku nesníte. A když ano, ne s chutí – nažloutlá slupka nejde skoro loupat, jak je tuhá, z dužiny je vata bez chuti, tvrdá semínka musíte vyplivovat jako ta z melounu… darmo mluvit. Zralá himalájská okurka má sice taky tuhou slupku, tím ale veškerá podobnost končí. Pod tmavou a rozpraskanou slupkou je dužina pěkně šťavnatá a křupavá. A to i dlouho po utržení. My doma první „himalájku“ oloupali a ochutnali dva týdny po sklizni a rozdíl oproti „normální“ okurce byl opravdu znatelný – měli jsme pocit, že jíme čerstvě utrženou okurku.

Tuhle výdrž nejvíc oceníte ve chvíli, kdy se okurky na zahradě zblázní a začnou plodit s kadencí lehkého kulometu. Dřív, když jsme sklidili deset hadovek denně, jsme je museli buď rychle sníst, rychle „nějak konzervovat“, nebo rychle rozdat. S himalájskou okurkou se pravidla hry změnila – úrodu průběžně dáváme do studeného špajzu a průběžně ji i spotřebováváme. Dva tři týdny uskladnění nejsou nic, co by se na okurce z podhůří Himálaje nějak podepsalo.

Co nás hodně baví – žádný plod zatím nebyl hořký. To ale není v genetické výbavě himalájské okurky, k hořkosti má naopak sklony trochu větší než moderní přešlechtěné kultivary. Ale když jí dáte dost vody, hořkost se neprojeví. Baví nás i to, že himalájskou okurku můžeme sklízet hned ve třech podobách – malé ještě zelené plody jsou k nerozeznání od nakládaček. Větší nažloutlé plody jsou výborné do salátu. A zralé himalájské okurky v podobě „dinosauřího vejce“ jsou dobré i na několikatýdenní uskladnění. A na zmatení kolemjdoucích, když ještě visí na zahradě mezi listy.

Himalájská okurka se stala královnou letošní okurkové sezóny v naší zahradě. A já si jen říkám, jestli si na ní pochutnávali i Edmund Hillary s šerpou Tenzingem Norgayem, když se vydali dobýt jako první lidé v historii nejvyšší horu světa – Mount Everest. Je tak dobrá, že bych se nedivil, kdyby si ji jako svačinu nesli až nahoru.

Zdroje a další informace: